Rovnice jsou to snadné a teorie jasná. Pokud chceme nižší inflaci, poroste nezaměstnanost. Nemáme ani moc na výběr. Pokud Česká národní banka a další světové centrální banky budou dělat svou práci tak, jak mají, pak v zemích s rekordně nízkou nezaměstnaností, mezi něž patří i Česká republika, poroste nezaměstnanost.
Vyšší úroky zdražují úvěry, lidé a firmy si jich berou méně, čímž vzniká méně peněz, a pokud se peníze nehrnou tempem, na které jsme byli zvyklí, nižší než očekávaná poptávka vede k nižším prodejům a nakonec firmy začnou i propouštět. Je to zčásti i cílem vyšších úroků, protože o něco větší nezaměstnanost ještě víc přiškrtí poptávku a s ní tlak na růst cen, tedy inflaci.
Když se na řešení inflace zeptáte politiků, nikdo vám neřekne, že nákladem bude růst počtu nezaměstnaných. Vyšší nezaměstnanost je něco, čeho se politici bojí možná ze všeho nejvíc, jelikož se to přímo dotýká jejich voličů. Ekonomové naštěstí nejsou politici a mohou si dovolit o tom mluvit na rovinu.
Dopadem pandemických a předpandemických politik, ať už vlád, či centrálních bank, není jen historicky vysoká inflace. Ta nás všechny trápí, ale reakce centrálních bankéřů zejména v podobě rostoucích úrokových sazeb, ale i kurzových intervencí nebo v zahraničí kvantitativním utahováním, postupně tlačí na vyšší nezaměstnanost.
Z(a)tracená čísla: Tortura české výplatnice
Historicky se na Západě, kam snad už zčásti i patříme, často mluvilo o tom, že s rostoucí nezaměstnaností roste počet lidí, kteří zkusí štěstí v byznysu. To se statisticky v chudších zemích Evropy neprokázalo a je otázka, zda by tomu tak bylo i u nás. Bohužel rostoucí nezaměstnanost není nijak dobrá zpráva patrně v ničem.
S vyšší nezaměstnaností se pojí horší zdravotní stav, ztráta práce vede k rozpadu vztahů, k častějšímu pití alkoholu, kouření, braní drog i gamblingu. Nezaměstnanost nemá drtivý dopad jen na samotného nezaměstnaného, ale skrze vše výše uvedené nese náklady i celá společnost.
Je to navíc i náklad pro státní rozpočet. Ten dnes na podporu v nezaměstnanosti a dávky spojené s poklesem příjmů nezaměstnaných dává úplné minimum. Dokonce to u nás nikdy nebylo méně, což je z logiky věci výsledek toho, že u nás nikdy nebyla takto nízká nezaměstnanost. I nárůst nezaměstnanosti na dříve obvyklé hodnoty by ale masivně tyto dnes malé náklady zvýšil. Utáhli bychom to, ale přišlo by to přesně v době, kdy řešíme problémy veřejných financí.
U nás, a zejména ve Spojených státech visí ale obří otazník nad tím, jestli umíme zvýšit nezaměstnanost jenom tak trochu, aniž bychom vyvolali dominový efekt, na jehož konci je větší než technická recese. Při pohledu zpátky na data ze Spojených států příliš důvodů k optimismu nemáme. Úplně všechny poválečné recese následovaly po nejnižší nezaměstnanosti za dlouhou dobu a z těchto minim se nikdy nedařilo zvednout nezaměstnanost jen trochu. Při šesti z devíti případů dokonce zvýšení sazeb zvýšilo nezaměstnanost tak prudce, že se tyto události zapsaly do učebnic ekonomie jako velké recese.
Škoda už byla napáchána, nyní nelze pokračovat dál bezbolestně. Vyčkávání by nás bolelo vysokým růstem cen, zásah se zase může podepsat na nezaměstnanosti. U nás je nezaměstnanost tak nízká, že se to prvně projeví spíše na nižším růstu nominálních mezd, teprve později na nezaměstnanosti, podobně jsou na tom Spojené státy. Dříve či později to ale bez vyšší nezaměstnanosti nepůjde.
Autor je ekonom, Metropolitní univerzita Praha
