Pokud máte děti, dobře víte, že v autě umějí udělat slušný nepořádek. Drobky z rohlíků, boty od hlíny na zádech předních sedaček, tu a tam kapka od džusu a každé tlačítko, které jde zmáčknout, bylo zmáčknuto třikrát častěji než v tom nejtěžším zátěžovém testu. Prodat ojeté auto po dvou dětech je ale dnes mnohem snazší než prodej auta, které provozovalo taxislužbu.
Má to jednoduchý důvod. V České republice existuje databáze, kterou využívají při prodeji automobilu prakticky všichni velcí prodejci ojetých vozů. Je to služba, již kupující chce a rád za ni zaplatí prostřednictvím vyšší ceny vozidla, protože mu zobrazí relevantní historii automobilu, nově včetně toho, zda daný vůz byl, nebo nebyl v minulosti provozován jako taxi. Navíc ji hojně využívají pojišťovny, aby zdražily pojištění.
Dává to smysl a ekonomicky je naprosto senzační, když nové technologie pomáhají narovnávat to, čemu se říká asymetrické informace. Není dokonce bez zajímavosti, že významný americký ekonom George Akerlof dostal Nobelovu cenu za ekonomii v roce 2001 právě za analýzu asymetrických informací, které v roce 1970 slavně ilustroval na trhu s ojetými automobily. Asymetrické znamená, že jedna strana směny má lepší informace než ta druhá. A to se u ojetých automobilů děje. Je to nepochybně trh, kde máme problém, a když ho technologie řeší a dává více informací spotřebiteli, měli bychom jásat. Jenže teorie má i zde svá zajímavá úskalí a implikace.
Autobazarům se totiž nechce do prodeje přijímat vozy, které sloužily k taxislužbě. Ne že by je nabídly za nižší cenu, často je nechtějí prodávat vůbec. Argumenty znějí na první pohled logicky. Těmi vozy prošly zástupy neznámých lidí, taxikáři si mezi lidmi získali pověst kouzelníků s tachometry a jejich auta mají opravdu hodně naježděno.
Jenže taxikáři se přirozeně brání, že situace je úplně naopak. Tvrdí, že zástupy neznámých lidí znějí přesvědčivě – určitě mají na opotřebení vozu svůj podíl, ale je to obtížně srovnatelné byť s tím nejobyčejnějším příkladem, který je uveden hned v prvním odstavci, tedy se dvěma malými dětmi. Jen těžko určit, co automobil opotřebuje více. O taxislužbě dnes víte, o dětech tu informaci nikde nezjistíte. Taxikáři navíc tvrdí, že u opotřebení jízdou je to velmi pravděpodobně naopak, tedy že profesionální řidiči obvykle svému vozu ubližují méně než řidiči sváteční.
Bohužel se to dá jen stěží změřit. A nakonec stáčení tachometrů je podvod bez ohledu na to, kdo ho dělá, navíc ho dnes zásadně omezují různá technologická opatření. Hlavní je, že auto je vedeno v databázi jako taxi, i když už taxislužbu neprovozuje. A že je úplně jedno, jestli jde o levný rozvoz turistů z nočních barů, nebo o limuzínu se soukromým řidičem pro byznysmeny z letiště do hotelu. Vzniká tak zajímavá hypotéza ke studování.
Pokud je takový označený vůz díky dané evidenci hůř prodejný bez ohledu na skutečný stav, měli by řidiči taxislužeb mít motivaci nejen pořizovat si horší vozy, aby označením ztratili méně, ale své stávající vozy budou v dalších letech méně měnit a zpomalí se obnovování části vozového parku. Je to situace, která by měla zajímat všechny z nás s malými dětmi. Jednou by se do databáze jako příznak mohla dostat i informace, že se v autě hojně svačilo, načež by bazary auto radši nevykoupily, protože těžko posoudí, o jak zlobivé děti šlo. Cena by padla pro všechny. A pojišťovny by u takového auta mohly chtít o něco více peněz. George Akerlof má i po 54 letech stále o čem psát.
Autor je ekonom, působí na Metropolitní univerzitě Praha
