Při poslechu výběrového trojalba Nothing Has Changed z roku 2014 si člověk uvědomí řadu pravd o Davidu Bowiem. Předně že patřil k největším hitmakerům, kteří kdy tvořili hudbu. Skladby jako Space Oddity, Under Pressure, Young Americans, Ziggy Stardust, Starman, The Man Who Sold The World, All the Young Dudes, Let’s Dance či Heroes formující generace obdivovatelů jsou stále jen zlomkem úspěšných singlů, čímž lze Bowieho řadit po bok The Beatles či Michaela Jacksona.
Podobně jako další největší postavy popu Bowie také neustále proměňoval vlastní tvorbu i estetická kritéria, posouval hranice možného, převlékal žánrové kabáty. V posledních dvou dekádách, kdy už neurčoval směr sám, pak dokonale pracoval s trendy, což dokazuje elektronická deska Earthling (1997) nebo návrat jazzu na novince Blackstar.
Snad kromě undergroundových odnoží metalu není styl, který by si Bowie neosahal a nepředal svým posluchačům. Jeho životopisec Thomas Forget prohlásil: „Protože uspěl v tolika žánrech, je takřka nemožné najít interpreta, kterého by neovlivnil.“
Pro všechny v koutě
Klíčovým okamžikem pro Bowieho nástup byl přelom šedesátých a sedmdesátých let. Se smrtí Beatles a hnutí hippies vzniklo v populární hudbě a kultuře vakuum. Vyrostla generace teenagerů, kteří nikam nepatřili, nerozuměli si s rodiči, ale ani se staršími sourozenci, kteří měli společné zážitky a oblíbené interprety.
Ve Velké Británii vznikla první generace outsiderů. Ta pravidelně sledovala televizní pořad Top of the Pops a hledala. V červenci roku 1972 se dočkala, když vystoupil jakýsi bezpohlavní zrzek s podivným obličejem a téměř milenecky objal kytaristu.
„Bylo to jasné. Těch devadesát sekund slunečného večera v červenci 1972 navždy změnilo životy celé generace. Do této chvíle byl pop symbolem začlenění se, identifikace se souputníky. Ale v této hudbě pečlivě stylizované do londýnského sklepa šlo o vyčleňění. Byl to okamžik všech rozháraných, izolovaných děcek v Británii a později v Americe. Byl to den outsiderů,“ píše Paul Trynka ve zpěvákově životopise Starman: David Bowie – The Definitive Biography.
Chameleon nejen hudební
Bowieho revoluci pop-music dovedly do extrému kapely jako Nirvana a stejně jako Kurt Cobain také Bowie celou kariéru požíval dvojí status – celebrity i outsidera. Zvláštní dvojjedinost šla často ruku v ruce s avantgardní stylizací. Ať už šlo o posthippie entitu Ziggy Stardust (Bowieho alter ego z prvních hvězdných let) či pozdějšího androgyna v první polovině osmdesátých let, Bowie vždy absorboval subkulturní prvky a vytvářel nové kreace.
Dalším střípkem v mozaice osobního i uměleckého života byla Bowieho sexualita. Na první vrchol vystoupal ženatý a dokonce se synem, jímž je dnes úspěšný režisér Duncan Jones. Pak Bowie prošel experimentálním obdobím, koketoval s homosexualitou i bezpohlavností.
Zpětně tato období přehodnocoval: „Bisexualita nebyla tak strašnou chybou v Evropě, ale v Americe to bylo horší; zároveň nechci být za reprezentanta jakékoli skupiny lidí.“ O této části nejen Bowieho dráhy natočil Todd Haynes skvělý hraný film Sametová extáze.
Ve velkém stylu
Smutek z Bowieho odchodu nesmí být silnější než radost z velkoleposti, s níž se zpěvák s desítkami milionů fanoušků rozloučil. Fakt, že dlouho dopředu avizované datum vydání brilantní desky Blackstar bude dva dny před Bowieho smrtí, snad lze označit za důkaz nejhlubší lásky múz.
Fascinující videoklip ke skladbě Lazarus vypuštěný v pátek, pak můžeme vnímat jako závěrečnou zdravici: Look up here, I’m in heaven / I’ve got scars that can’t be seen / I’ve got drama, can’t be stolen / Everybody knows me now (Podívej se nahoru, jsem v nebi / Mám jizvy, které nemůžeš vidět / Prožívám drama, které mi nikdo neukradne / Teď už mě každý zná). Tak odcházejí legendy – po půlstoletí na vrcholu.
David Bowie - Lazarus
