Celoevropské pobláznění dluhovými brzdami je tak trochu postavené na hlavu. Když v Evropě jako první tento princip schvalovali v roce 2001 Švýcaři, šlo jen o potvrzení stávající politiky za časů hojnosti – v tučných letech šetřit na léta hubená. Počínaje Německem v roce 2009 se ale koncept zvrhl v karikaturu sebe sama. Ti, kteří dosud dokázali jen utrácet, najednou slibují, že budou propříště už šetřit jako ještě nikdy. Je dost nepravděpodobné, že Německo bude v roce 2016 bez dluhu, respektive se strukturálním dluhem pod 0,4 procenta HDP. A co je nepravděpodobné pro přísné Němce, je nejspíš zcela nereálné pro celou fiskálně se integrující EU.
Petr Nečas navíc nemá pravdu, že „finanční ústava“ z pera ODS je totéž co euroněmecká dluhová brzda. V modré verzi nejspíš půjde primárně o svázání plnění rozpočtu a střednědobého výhledu se sankcemi pro vládu a poslance. Po zamítnutí vládního plnění rozpočtu parlamentem se bude hlasovat o důvěře. ODS si tak nejspíš nechce nechat prostor pro žádnou minusovou položku „do foroty“. Keynesiánská ČSSD bude bezpochyby požadovat nejrůznější výjimky pro státní stimuly v době recese. Zde se rýsuje jasný střet.
Kompromisem by mohl být někdejší návrh NERV, který navrhoval méně rigidní pravidlo, podle nějž by součet růstu HDP a deficitu neměl překročit určitou hranici. V překladu: záporný vývoj HDP dovolí státu povzbudit ekonomiku v recesi, růst ekonomiky jej donutí vytvářet přebytky. Další inspirací je pak polský model, který od března přebírá i Slovensko. Místo obsese deficitem stanovuje maximální možný dluh, protože místo hokynaření s desetinkami procent deficitu je podstatnější hlídat celkové zadlužení. Letos se navíc pravděpodobně u polského hraničního dluhu názorně ukáže, zda pravidlo doopravdy funguje.
Největší pozornost by ale pánové Nečas, Kalousek a Sobotka měli věnovat právě Slovensku. Tam se i v předvolební kampani koalice s opozicí v závěru minulého roku rychle shodla na podobě dluhové brzdy.
Totéž přejme Česku. Požadavek ústavní většiny a vnucení šetřivých pravidel jak centrální vládě, tak i krajům si žádá ne tři hašteřící se politiky, ale tři odhodlané spolupracující státníky.
