Jenže pak se tématu omezení svrchovanosti marodných zemí chopili Němci. Nejprve německý eurokomisař Günther Oettinger navrhl potupné stahování vlajek bankrotujících států na půl žerdi. Nyní německý ministr Philipp Rösler přichází rovnou s vizí zahraničního „silného vedení“. Řekové se bouří a mluví o zamýšleném komisaři jako o gauleiterovi – nacistickém oblastním vůdci. Řekové s odkazem na německé nacisty samozřejmě přehánějí. Ale nepřehánějí v tom, že Němci Řecko a potažmo celou Evropu stavějí před neřešitelné rozhodnutí: euro, nebo demokracie. Německá kancléřka Angela Merkelová sice Röslerův nápad okamžitě popřela, ale těžko se tomu věří. Těch náznaků, že Berlín skutečně pomýšlí na vytvoření „europrotektorátů“ ze zadlužených zemí, je už opravdu hodně.
Umírněný atak na podstatu demokratického systému, během nějž evropské elity prosadily na premiérské posty Řecka a Itálie vyvolené eurokraty, zjevně nestačil. Řecko pod vedením Lukase Papadimose nedokáže ani propouštět, ani ořezávat výdaje. Z ohlašované řecké „největší světové privatizace“ bude za první čtvrtletí výnos nula eur. Situace si tak žádá tvrdou ofenzivu a dosazení „zlého policajta“ z EU na vrchol mocenské pyramidy.
To sice dává ekonomický smysl, ale není to slučitelné s demokracií. Vážený německý filozof Jürgen Habermas ve své poslední knize ostře napadl duo Merkelová a Sarkozy: prý vedou Evropu do postdemokratického období. Už instalování jižních technokratických premiérů prohlásil za „tiché puče“. Navíc správně odhalil, že duo Merkozy místo exekutivního federalismu vepsaného do Lisabonské smlouvy pomalu rozprostírá nad EU plášť nadřazenosti Evropské rady. Myšlenka na speciálního eurokomisaře by sice zdánlivě posílila Evropskou komisi. Ale v současném kontextu je jasné, že komisař by si nedovolil žádný radikální řez do řecké, italské, portugalské či španělské společnosti bez posvěcení z Berlína a Paříže.
Situace neměla k neřešitelné otázce „euro, nebo demokracie“ vůbec dospět. Stále chybí pravidla pro bankrot a opuštění eurozóny. Kdo je naplní, musí z kola ven. Když pravidlo chybí, může nás utilitární logika – i dobře míněná – dovést k příliš nebezpečným myšlenkám. Třeba: „Když pošlu starostu německého města do řeckého, měl by tam být za chvíli pořádek a prosperita jako u něj doma.“
