Odpovědi na nejaktuálnější otázky ohledně přežití eura – zda Evropská centrální banka začne tisknout bankovky a zda banky během pár měsíců seženou peníze na doplnění zpřísněné kapitálové přiměřenosti – summit nedal. Petr Nečas proto udělal dobře, že zaujal spíše váhavý postoj.
Nešťastné, ale předvídatelné rozštěpení Evropy na integrující se země okolo frankoněmeckého motoru a rebelující Británii dalo Česku a několika dalším státům příležitost vytvořit jakousi obdobu Hnutí nezúčastněných zemí z dob bipolárního světa. Ani tak, ani onak. Ani Německo, ani Británie. Společenství devíti váhajících zemí se ale do březnového schválení dohody zcela jistě rozpadne a většina se, podobně jako u paktu Euro Plus, nakonec k dohodě připojí. A Česko? Toť otázka.
Nečas zatím nechal eurodohodu „na pozorování“. V návrhu jsou totiž velké neznámé. Například není jasné, co se stane s deficity, když překročí povolený půlprocentní limit, jestliže sankce se zmiňují až od tří procent HDP. Stejně tak není jasné, jaké sankce může Brusel uvalit. Škrtání eurofondů by česká suverenita ještě asi přežila, ale nebude to rovnou třeba zrekvírování ministerstva financí i s budovou? Nevíme. A už vůbec nevíme, co vznikne ze „strukturované debaty o koordinaci daní“. Společný způsob výpočtu daní, nebo rovnou přímé eurodaně?
Petr Nečas tedy správně čeká, jak se debata vyvine. Zároveň ale nemůže problém jen vysedět. Česko si nemůže dovolit držet pozici v eurohnutí nezúčastněných zemí déle než do březnového lámání chleba. Stejně jako se kdysi Jugoslávie reálně nemohla v ničem spolehnout na odlehlý Egypt či Indii, Česku prakticky nijak nepomůže spojenectví s euroskeptiky ze Švédska či Británie.
Pokud v integrované Evropě bude jak náš největší obchodní partner Německo, tak regionální lídr postkomunistické střední Evropy Polsko, pak Petr Nečas musí nalézt cestu, jak se k dohodě připojit s co nejmenšími náklady. Abstraktní bruselský paskvil může být příležitostí pro diplomacie východních zemí mnohé v novém uspořádání zlepšit, aby se celý postkomunistický region mohl k dohodě se skřípěním zubů připojit jako jeden muž.
Nejhorším scénářem by totiž bylo chtít od Británie kopírovat její vznešenou izolaci a pak najednou zjistit, že jsme v celé střední Evropě zůstali jako kůl v plotě. Byť jako kůl zcela suverénní.
