David Klimeš: Pakt schválit a ihned začít porušovat

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: profimedia.cz

Smysl fiskálního paktu se už zcela utopil v politických přestřelkách. V Česku se hádají premiér s ministrem zahraničí a posílají se na tancovačku do Čimelic. V Dánsku a Irsku vlády zapírají nos mezi očima, aby nemuseli vyhlásit o smlouvě referendum. Ve Francii socialistický favorit prezidentských voleb zásadní body smlouvy zcela odmítl.

Až pakt začne platit, bude pozdě se rozmýšlet, co konkrétního smlouva přinese ekonomikám. Proto je už teď na místě diverzní návod, jak si z paktu vybrat to dobré a vyhnout se nebezpečným pastím.

Kdyby vše ze smlouvy začalo ihned platit tak, jak je to černém na bílém, je to konec eurozóny. Příkladem je Španělsko. Loni mělo mít deficit šest procent HDP, jenže je to o dva procentní body více. Letos mělo při dvouprocentním růstu ekonomiky naplánovaný schodek 4,4 procenta HDP. Země ale zakusí přinejlepším stagnaci a deficit se pod pět procent dostane jen zázrakem. Za poslední kvartál přišlo o práci 350 tisíc Španělů, nezaměstnanost je skoro 25procentní, mezi mladými 50procentní.

V této situaci vláda v Madridu kývla německé kancléřce na další drastické šetření, byť se ve Španělsku i v MMF otevřeně mluví o tom, že španělské utahování opasků musí na čas přestat, jinak země skončí podobně tragicky jako vedlejší Portugalsko.
Fiskální pakt je hrozbou nejen pro jižní státy. Třeba i Slovensko, Irsko, Lotyšsko či Litva, které mají podle posledních údajů více než třetinovou nezaměstnanost mladých, nesmějí bezhlavě stlačovat deficit alespoň o půl procentního bodu ročně, jak ukládá pakt.

Rychlé plnění paktu si nyní vlastně mohou dovolit jen Německo, jehož ekonomika jede na plný výkon, a pak státy, kde je i přes krizi nízká nezaměstnanost. Těch ale není moc – pod pěti procenty je jen Rakousko, Nizozemsko a Lucembursko.
Ostatní se musejí naučit číst ustanovení fiskálního paktu stejně kreativně, jako kdysi u stokrát porušeného Paktu stability a růstu. Především mohou sázet na to, že když Evropská komise vyhlásí, že je ekonomika ve „vážné krizi“, celý pakt lze na čas hodit za hlavu. Spoléhat lze i na dosažení půlprocentních strukturálních deficitů ve „střednědobém termínu“. Na co Němcům stačí rok, Španělům může trvat 15 let. Výzvou k tvořivosti může být i samotné odlišení strukturálního a cyklického deficitu.
Brzy se také jistě ukáže, že limit celkového dluhu na 60 procentech HDP je velmi rigidní. Co je pro Itálii nedosažitelné, je pro Polsko málo ambiciózní.

Pakt je pěkné čtení a v časech růstu by na něj měla každá země přísahat. Ale v současné situaci lze většině signatářských zemí poradit staré dobré unijní pravidlo: Schvalte to a porušujte to.