O ekonomické argumenty tu ale už dávno nejde. Česká vláda se trochu po švejkovsku snažila minimalizovat náklady na jeden velký ekonomický nesmysl a zároveň neztratit svou pozici v evropské diplomacii.
Z původní celkem jasné situace, kdy proti půjčce byl prezident, premiér i šéf České národní banky, se stalo velké vítězství TOP 09. Ministr financí kauzu celou dobu prodával jako dilema, zda jsme součástí Evropy, či vlajkovou lodí Ruska. Nemohl si ale zvolit horší argument. Pozapomněl na samotný princip celé půjčky: EU, především eurozóna, slavně půjčí MMF 200 miliard eur. MMF jako nejhodnověrnější věřitel světa se zeptá Američanů, Číňanů či také Rusů, zda nechtějí něco přihodit, a v rámci záchranných balíků eura zase pošle zpátky do Evropy. Trhy navíc možná po tomto koloběhu uvěří, že jde o mimoevropské peníze a inflace se udrží na nízké úrovni.
Celý výmysl má navíc mnohá kdyby. Američané otevřeně bojují za to, aby MMF dál nezvyšoval svou expozici vůči chromé Evropě. Ekonomové, například Wolfgang Münchau ve Financial Times, pragmaticky oponují, že MMF se má držet zpátky, když eurozóna má pro půjčky poslední instance Evropskou centrální banku. A konečně masivní zapojení MMF do pomoci znamená, že fond odsouvá všechny ostatní věřitele do horší pozice.
Je ale pravda, že Česko žádnou z těchto nuancí nemusí řešit. Prosincový summit se svou žádostí o pomoc vytvořil pro státy mimo eurozónu především diplomatickou past. Brzy se ukázalo, že pro země, které samy byly nebo jsou závislé na půjčce MMF, nepřipadá účast v úvahu. Natažená ruka tak po rezolutním ne Velké Británie mířila jen k Dánsku, Švédsku, Polsku a Česku. A první zmíněná trojice už na půjčku předběžně kývla. V tu chvíli byl zájem ministra zahraničí jasný. A jelikož ministr financí je stranický podřízený šéfa diplomacie, postoj TOP 09 nemohl být jiný.
V eurozóně ale nyní žádný velký vděk nečekejme. Poláci pošlou asi šest miliard eur, Švédové dokonce až 11 miliard. V tomto kontextu si Češi za příspěvek snížený na miliardu a půl žádný velký vděk nekoupí. Cíl je ale naplněn. Ekonomický nesmysl moc nezabolí – za nějakých pět let fond peníze ČNB zase vrátí. A v evropské diplomacii jsme se uchránili od image nesolidárních egoistů.
