Ty dva příběhy jsou si při veškeré své odlišnosti smutně podobné. V roce 2009 vypukla v Plzni aféra s rychlostudenty a celou klikou exděkana Milana Kindla. O kousek dál na jih v Řecku praskly mnohaleté podvody se schodky státního rozpočtu a machinace předchozí vlády Kostase Karamanlise.
Po prvním šoku se vše zdánlivě začalo napravovat. Reformy v Plzni zaštítil tamní odchovanec a velké zvíře v politice Jiří Pospíšil, vyházel nejvíce zkompromitované figury a započal zdánlivě novou éru školy. V Řecku se jako deus ex machina předvedlo mezinárodní společenství, které si reformy vynutilo za obrovskou půjčku.
Dnes jako generálové po bitvě víme, že tím měly záchranné práce skončit. Plzeňský návrat k sestupné tendenci nastal poté, co Pospíšil opět vyměnil práva za ministrování. Celý zbývající tým se loni rozpadl a už jen jako čirý výsměch působí věta z úvodní strany fakultního webu: „Na Fakultě právnické působí odborníci, kteří jsou známí pro svoji skvělou erudici a v poslední době zejména pro svoji vynikající práci na poli legislativním.“ Přitom profesor Karel Eliáš a další jsou už dávno za kopečky.
V současné situaci, kdy v protahované krizi není po ruce žádné dobré řešení, se Akreditační komise rozhodla pro odůvodněný řez: nechat dostudovat čtvrté ročníky, a konec. Plzeň se může s komisí uraženě přetahovat, zda má na plný úvazek skutečně jen jednoho profesora. Nepopiratelným faktem však je, že po odchodu Eliáše a dalších už své profesury dovážejí do Plzně za tučné druhé platy jen lidé z různých pražských fakult či z policejní akademie.
Plzeňské protesty a žádost o druhou šanci u Akreditační komise a ministerstva školství připomíná řeckou žádost o druhou půjčku – reformy nezvládáme, schodek narůstá, a proto nám musíte nasypat další miliardy. Zde se ovšem řecký a plzeňský příběh v jedné podstatné drobnosti odlišují – Řecko má mnohem větší prostor k vydírání. Padneli Řecko do neřízeného bankrotu, EU a především eurozóna to pocítí v ekonomické a bankovní krizi. Plzeň drží jako rukojmí jen své studenty, kteří možná zbytečně ztratí dva tři čtyři roky svého života. Plzeňská práva by proto měla padnout. Třeba i proto, aby jednou mohla znovu vzniknout, nová, respektovaná a nestižená skandály.
