David Klimeš: Řecký příběh plzeňských práv

Předsedkyně akreditační komise ministerstva školství Vladimíra Dvořáková na setkání de studenty plzeňských práv.

Předsedkyně akreditační komise ministerstva školství Vladimíra Dvořáková na setkání de studenty plzeňských práv. Zdroj: ctk

Z plzeňských práv se stalo takové naše malé české Řecko ve vysokém školství. Tvrdohlavé popírání problémů, rozepře místo krizového managementu a ničím nepodložená víra ve světlé zítřky vždy vedou do pekel. A je jedno, zda je zrovna v sázce osud jednotné evropské měny či „jen“ osud šestnácti stovek nešťastníků, kteří si naivně mysleli, že když se jednou dostanou na veřejnou vysokou školu a plní zkoušky, tak se z nich stanou právníci.

Ty dva příběhy jsou si při veškeré své odlišnosti smutně podobné. V roce 2009 vypukla v Plzni aféra s rychlostudenty a celou klikou exděkana Milana Kindla. O kousek dál na jih v Řecku praskly mnohaleté podvody se schodky státního rozpočtu a machinace předchozí vlády Kostase Karamanlise.

Po prvním šoku se vše zdánlivě začalo napravovat. Reformy v Plzni zaštítil tamní odchovanec a velké zvíře v politice Jiří Pospíšil, vyházel nejvíce zkompromitované figury a započal zdánlivě novou éru školy. V Řecku se jako deus ex machina předvedlo mezinárodní společenství, které si reformy vynutilo za obrovskou půjčku.

Dnes jako generálové po bitvě víme, že tím měly záchranné práce skončit. Plzeňský návrat k sestupné tendenci nastal poté, co Pospíšil opět vyměnil práva za ministrování. Celý zbývající tým se loni rozpadl a už jen jako čirý výsměch působí věta z úvodní strany fakultního webu: „Na Fakultě právnické působí odborníci, kteří jsou známí pro svoji skvělou erudici a v poslední době zejména pro svoji vynikající práci na poli legislativním.“ Přitom profesor Karel Eliáš a další jsou už dávno za kopečky.

V současné situaci, kdy v protahované krizi není po ruce žádné dobré řešení, se Akreditační komise rozhodla pro odůvodněný řez: nechat dostudovat čtvrté ročníky, a konec. Plzeň se může s komisí uraženě přetahovat, zda má na plný úvazek skutečně jen jednoho profesora. Nepopiratelným faktem však je, že po odchodu Eliáše a dalších už své profesury dovážejí do Plzně za tučné druhé platy jen lidé z různých pražských fakult či z policejní akademie.

Plzeňské protesty a žádost o druhou šanci u Akreditační komise a ministerstva školství připomíná řeckou žádost o druhou půjčku – reformy nezvládáme, schodek narůstá, a proto nám musíte nasypat další miliardy. Zde se ovšem řecký a plzeňský příběh v jedné podstatné drobnosti odlišují – Řecko má mnohem větší prostor k vydírání. Padneli Řecko do neřízeného bankrotu, EU a především eurozóna to pocítí v ekonomické a bankovní krizi. Plzeň drží jako rukojmí jen své studenty, kteří možná zbytečně ztratí dva tři čtyři roky svého života. Plzeňská práva by proto měla padnout. Třeba i proto, aby jednou mohla znovu vzniknout, nová, respektovaná a nestižená skandály.