Vyčíslování nákladů české pomoci napadené Ukrajině není snadná disciplína a především ještě ani není u konce. Doufejme, že v blízké budoucnosti konec přijde, a není pochyb, že na toto téma vznikne spousta zajímavých odborných článků či kvalifikačních prací vysokoškolských studentů. Už teď je ale jasné, že je to počítání s mnoha neznámými.
Srovnání vojenských, humanitárních či finančních transferů na Ukrajinu toho příliš neukazuje, protože mu jednoznačně vévodí Spojené státy, které jsou stále největší světovou ekonomikou, jež si to může mnohem snáze dovolit. Kdybychom tuto pomoc přepočítali na jednotku HDP nebo na hlavu, tak bychom zjistili, že je česká pomoc srovnatelná s tou americkou.
Jenže oproti Spojeným státům je naše pomoc vysoce nadprůměrná v podobě dočasného či trvalého útočiště poskytovaného lidem utíkajícím před válkou. Spojené státy by musely přijmout téměř patnáct milionů Ukrajinců, aby to bylo srovnatelné s námi. Mimochodem válka z Ukrajiny vyhnala prozatím zhruba osm milionů lidí.
Tuzemské náklady spočívají mnohem více v adresných sociálních dávkách, zdravotní péči nebo například ve školství. Velká část výdajů oproti Spojeným státům jde navíc skrze Evropskou unii, do jejíhož rozpočtu sice Česko přispívá, ale situaci komplikuje, že si Evropská unie na tyto výdaje plánuje půjčovat. Pokud by část nebo celý tento dluh navíc monetizovala nákupem Evropská centrální banka, bylo by už téměř nemožné dohledat, kde tyto náklady vybublají. Obtížné je také, zda a jak do nákladů započítat veškerou finanční a dobrovolnickou pomoc jednotlivců a firem.
Jedno číslo ale smysl dává už nyní. Ministerstvo financí ve státním rozpočtu počítalo loni v listopadu s 15,3 miliardy a s dalšími 3,9 miliardy se musely poprat samosprávy. Většina těchto peněz šla na adresnou sociální pomoc a zdravotní péči. Nejsou to malé částky, ale pro představu jde zhruba o 0,7 procenta státního dluhu. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby Rusko na Ukrajinu nezaútočilo a státní dluh mohl být menší, to už ale v naší moci není.
Důležité je, že jsou to mimořádné, nikoli běžné výdaje, které představují dlouhodobý rozpočtový problém. Potíže veřejných financí spočívají v tom, že si půjčujeme na běžný chod státu, nikoli jen na mimořádné výdaje. Pomoc Ukrajině zvyšuje státní strukturální schodek jen v okrajových případech. Výdaje to jsou, ale není to jako u zvyšování důchodů či snižování daní, kdy vzniká problém i za desítky let.
Naopak dlouhodobě se dá najít, i když špatně vyčíslit, celá řada příjmů, které budou celkovou bilanci výnosů a nákladů pomoci Ukrajině zlepšovat. Přibližně sto tisíc uprchlíků před válkou si už v Česku našlo práci a pro státní rozpočet i každého z nás se někteří pomalu stávají čistě ekonomicky plusovou položkou. Studující uprchlíci sice dnes stojí peníze, ale pokud zůstanou, s vyššími příjmy vrátí rozpočtu celou částku do několika let.
To vše dělá z vynaložených peněz slušnou investici, možná konečně i tu zázračnou, která překoná inflaci. Určitě by taková investice překonala inflaci, pokud by se nad kupecké počty přičetly i všechny nemateriální výnosy z pomoci lidem v nouzi. Ty ale vyčíslit nejde. Cenovku také nikdy nedáme na vlnu soudržnosti v Evropě a v NATO, na strategické držení rozpínavého Ruska od hranic našich sousedů či na všechny budoucí geopolitické konsekvence. Při dnešních nákladech je ale obtížné si představit, že by je to vysoce nepřevyšovalo.
