Pět lidí patřících mezi nejmocnější osoby světa se sešlo, aby se pobavili o tom, jak bude vypadat budoucnost planety. Zní to jako začátek konspirační teorie, ale před několika dny se přesně taková schůzka odehrála. Nebyla však za zavřenými dveřmi, ale vysílala se po internetu a její záznam si může kdokoli pustit. Žijeme v úžasné době. Přesto má ale záznam konference jen tisíce zhlédnutí. Taková schůzka by si zasloužila více pozornosti. Jenže jména většiny účastníků nejsou široké veřejnosti příliš známá. Ostatně, posuďte sami. Víte, kdo je I Kang? François Villeroy de Galhau? Agustín Carstens?
Určitě si to ale vydedukujete, když vám prozradím, že s nimi debatovali Jerome Powell a Christine Lagardeová. Povídali si spolu guvernéři centrálních bank z Číny, Francie, ze Spojených států a z eurozóny. A Carstens je šéf Banky pro mezinárodní platby. Účelem povídání bylo objasnit vztah centrálních bank k environmentálním cílům. Měla by politika centrálních bankéřů být zelená?
Čínský guvernér vzletně mluvil o tom, jak jeho instituce podporuje zelené investice, ale nebyl příliš konkrétní. U zástupce největšího znečišťovatele planety nešlo ani nic jiného čekat. Francouz Villeroy už dlouho v Evropské unii prosazuje, aby firmy povinně reportovaly, jakým způsobem na ně dopadají klimatické změny, a není divu, že by rád viděl i aktivističtější centrální bankéře. Nejdůležitější výměna ale padla mezi Powellem a Lagardeovou.
Šéfka Evropské centrální banky prohlásila, že ignorování klimatických změn by šlo proti jejímu mandátu. Změny klimatu se dle ní projevují nejen na cestě mezi nástroji centrálních bank a inflací, ale také na aktivech, která centrální banky kupují a drží. Guvernér amerického Fedu jí odpověděl, že klima v jeho mandátu není: „Nemáme druhotný mandát podporovat celkovou hospodářskou politiku vlády.“ Dle něj musí změna přijít právě od zvolených zástupců, nikoli jmenovaných úředníků v centrální bance.
„V současné době není změna klimatu něčím, co bychom při stanovování měnové politiky zvažovali,“ dodal Powell. Centrální banky mají na základě ústav a zákonů podobné cíle a debaty se dlouhou dobu vedly spíše nad tím, jak těchto cílů dosáhnout, než jaké by ony cíle měly být. Minulý týden byl ale jiný. Centrální banky po recesi z roku 2008 začaly provádět politiku, která přinejmenším nebyla učebnicová. Kvantitativní uvolňování zvýhodňuje jeden druh aktiv nad jiným a v plné nahotě poodkrývá, jak tenká je linie mezi měnovou a rozpočtovou politikou. Proč by například centrální bankéři měli nakupovat akcie?
Hranice to nikdy nebyla ostrá, ale když už centrální banky do ekonomiky zasahují a mají na výběr dvě jinak stejně dobrá řešení, neměly by vždy volit to, jež méně škodí klimatu? Už nyní v takové situaci musí například Česká národní banka ze zákona volit řešení, které podpoří obecnou politiku vlády. Nestačilo by, aby explicitně vyřčenou obecnou politikou vlády byla ochrana klimatu?
Powell, Lagardeová a Kang šéfují třem institucím, které provádějí měnovou politiku nad polovinou světového hrubého domácího produktu. Nad polovinou světové ekonomiky. A provádějí ji velice aktivně. V Číně a eurozóně rostla měnová zásoba v roce 2020 o více než deset procent, ve Spojených státech dokonce více než o 20 procent. Stačí dva guvernéři a jedna guvernérka, a polovina světové ekonomiky je na steroidech. Zatím se centrální bankéři neshodnou, ale nebude to trvat dlouho a budou to povinně zelené steroidy.
Autor je hlavní ekonom společnosti Roger
