Člověk by tak očekával, že se pořadatelé alespoň pokusí vytvořit atmosféru, o které budou přímí účastníci vyprávět ještě několik měsíců přátelům a známým, a pověst závodu tak převáží nad komplikacemi pro veřejnost. Jenže to by se pořadatelé nesměli pokusit o kvadraturu kruhu.
Jak jinak nazvat snahu narvat deset tisíc účastníků – včetně autora zápisníku – na úzkou pražskou náplavku před a za Smíchovským mostem, kde byl cíl a šatny? Vznikl tak „špunt“ mnoha stovek závodníků těsně za cílem, kteří nemohli ani dopředu ani zpět. Chybělo jen zhruba deset metrů, aby se špunt rozšířil i před cíl, takže by se závodníci s ubíhajícím časem za časomíru řadu minut nedostali. A to po osmé večer v sousedství chladné Vltavy, což je pro rozhicovaného, zpoceného závodníka hodně nepříjemné.
Jen o něco lépe to vypadalo na trati v úzkých uličkách Starého Města, v nichž měl člověk co dělat, aby na kočičích hlavách a ve velmi těsném kontaktu s dalšími běžci takzvaně nehodil parádní držku. Pořadatelé během tří let vychytali řadu největších chyb. Je ovšem záhadou, proč se k nim letos opět vrátili a rozlehlý areál Žlutých lázní využili jen před závodem, nikoli po něm. Než tohle, tak snad raději nic.