The Washington Post: Úspory - most nikam
V neděli své „referendum o úsporách“ neprohrál jen Nicolas Sarkozy. Svůj vzkaz od voličů dostala i Angela Merkelová. Její strana byla rovněž potrestána v zemských volbách. Také řečtí občané se hodně snažili říci úsporám „ne“. Pro ně je ale zřejmě příliš pozdě. Fiskální a dluhová krize je tak hluboká, že mohli volit jen ze špatných řešení.
První zjevně špatnou možností bylo vystoupení z eura, zhroucení pod horou dluhů a pomalá cesta zpět z deprese. Odpovědní v Aténách se ale před časem rozhodli vydat druhou, ještě horší cestou: zůstat v eurozóně, přijmout drastická úsporná opatření a zakázat používání slova bankrot. To zemi poslalo do hluboké deprese bez světla na konci tunelu. Řecký příklad je prospěšný v tom, že ukazuje jisté hranice. Životní styl obyvatel dané země by měl korelovat s její ekonomickou výkonností.
Řecká situace nám také připomíná, že úsporná opatření by měla být chápána jako prostředek, ne jako cíl. Tím je ozdravení a návrat prosperity, což bez odpovídajícího růstu není možné. Uzavřít penězovody, když ekonomiky jen přežívají, jak se snažili evropští fetišisté úspor, je velmi sebezničující. Volby to potvrdily. Snad výsledky sledoval i Mitt Romney, který se rovněž vyslovuje pro razantnější úspory.
Financial Times: Řecko odhalí Hollanda
Nový francouzský prezident vyhlásil válku evropským úsporným opatřením. Řečtí voliči na druhé straně kontinentu nenechali nic náhodě a ve volbách se zřetelně přimkli ke stranám, v jejichž programu je znovuotevření jednání o podmínkách záchrany. Postaví se François Hollande po bok řeckého lidu, nebo německé vlády a MMF, podle nichž je řecká dohoda uzavřena?
Bude to osudová volba. Pro Francii i pro Evropu. Hollande může stanout v čele „jižanské rebelie“, rádi se připojí v Madridu i v Římě. Přispění k ideové izolaci Německa by však bylo historickým posunem ve francouzské poválečné zahraničněpolitické doktríně, jež stojí na představě „franko-německého páru“ v čele Evropy.
Přimknutí Francie k jihu by navíc narušilo obraz silné ekonomiky a trhy by to daly Hollandovi znát. Otevřený rozkol mezi Francií a Německem by zasáhl celou Evropu a především její měnu. Reálnější je scénář, že Hollande modifikuje své požadavky na změny fiskálního paktu. Německo bude souhlasit s vedlejším „paktem nového růstu“. A odmítne Hollandův požadavek na eurobondy, ale bude souhlasit s „projektovými dluhopisy“. Typická franko-německá kaše má ale řecký háček. Tamní situace totiž vyžaduje skutečná, rázná a riskantní rozhodnutí.
Die Tageszeitung: Angela Merkelová není přírodní zákon
Socialista u moci. Můj bože! Burzy se bouří, euro se propadá, konzervativci se třesou spolu s médii. Čekají nás chaos, stávky, dluhy, hospodářská krize. Není náhodou toto proroctví dávno skutečností?
Je. Proto byli před volbami ve Francii všichni zajedno, že takto to dál nejde. Samotné spoření stačit nebude, začalo se šuškat, ale potichu. Nikdo si nedovolil chtít po Angele Merkelové, aby přestala státní investice nazývat cestou do pekel. To se teď změní. Není to důvod k panice.
Vítězství Françoise Hollanda neohrožuje kapitalismus. Jen vychází najevo, že politika úspor jako záchranný model nefungovala. Čas německé rozhodovací autonomie v Evropě pominul. Bude se znovu jednat, budou se hledat kompromisy. To je dobrá zpráva pro demokracii.
A mocenská výměna ve Francii může šéfce CDU pomoci i doma, pokud se jí podaří svalit vinu za korektury kurzu na špatná rozhodnutí Paříže. Zatím nevíme, jak moc internacionální hodlá být Hollande v prosazování podpory pracovního trhu veřejnými penězi. Ostatně, jeho mocenský status se potvrdí až červnovými parlamentními volbami. Po nich se dozvíme více i o budoucnosti Evropské unie. Už teď ale všichni vědí, že německá cesta není přírodní zákon.
Der Standard: Impulz kulhající Evropě
Ne, François Hollande nestrhne Evropu prudce doleva. Pro radikální změnu politického kurzu, pro socialismus starého střihu, už ve většině zemí EU prostě není místo. Na to jsou ekonomiky stejně jako občané členských zemí příliš vzájemně propojeni. Žádný stát si nemůže dovolit zásadně vybočit z řady určené celým společenstvím, aniž by tím riskoval, že sám utrpí velké škody ekonomické i sociální.
Odhlédneme-li od toho, že příčinou Hollandova vítězství byla především selhání jeho oponenta Nicolase Sarkozyho, představuje jeho úspěch milník jiného typu. Voličem zjevně necloumá otázka, zda se mu bude šťastněji žít v socialismu, či neoliberalismu. Mnohem víc jej zajímá, zda najde ve společnosti místo, kde bude moci žít solidní život. To platí pro celou generaci dobře vzdělaných mladých, kteří nemohou sehnat práci, stejně jako pro dělníky a úředníky, kteří mají daleko do penze.
Mnoho občanů pálí otázka, zda svoboda, demokracie a právo na pravidelný příjem plynoucí z práce platí i pro ně. A nejen ve Francii. Řecké volby jsou dalším a šokujícím příkladem téhož. Hollande, zdá se, to dokázal pochopit.
Ve svém odporu proti dominanci německé cesty se nebál nazvat věci pravým jménem.
V demokracii není nic, co by „nemělo alternativu“.
