Verdikt vyslovila studie podnikového poradenství McKinsey. Nález je nemilosrdný: mnohé francouzské výrobky jsou příliš drahé, což výrazně oslabuje ekonomiku. Nastal pravý opak toho, co si od jednotné měny sliboval prezident François Mitterand.
Šikovné malé vozy
Pár kladů by se našlo, byť ne mnoho. „Francie má silný automobilový průmysl a hodně úspěšných velkých podniků,“ říká zástupce ředitele Německofrancouzského institutu v Ludwigsburgu Henrik Uterwedde. A Peugeot-Citroën a Renault si stále dobře vedou s malými vozy.
Duo Peugeot-Citroën ohlásilo za první čtvrtletí sedmiprocentní pokles odbytu, Renault se propadl o 8,6 procenta. Na jih kontinentu míří valná část francouzského vývozu, zatímco rychle se rozvíjející Asie a Jižní Amerika jsou v menšině. V obchodní výměně má Paříž záporné saldo 89 miliard eur. „V porovnání s Německem chybí silné středně velké firmy jako Kärcher, Würth či Stihl,“ upozorňuje Uterwedde.
„Táta“ stát
Paradoxem je, že Francie nemá problém s nově vznikajícími projekty, potíž je v jejich dalším rozvoji. Chybí také na vývoz zaměření výrobci mimo ligu velkých koncernů. „Francouzská hospodářská politika je stejně jako dříve formována centralistickým státním řízením,“ soudí Uterwedde.
Na rozdíl od Opelu, za nějž se Berlín odmítl postavit, jsou totiž francouzští politici bez rozdílu stranické příslušnosti zajedno: stát musí provozovat aktivní průmyslovou politiku v národním zájmu.
Z toho těží zejména státu blízká odvětví jako jaderná energetika a infrastruktura. Stojí-li těmto zájmům v cestě evropská konkurence, hledají se kreativní řešení. A tak zatímco francouzská Veolia čile konkuruje německým Deutsche Bahn na jih od Rýna, francouzské státní dráhy SNCF si drží rivaly od těla.
Reformy jsou nutné na několika frontách. Hlavní dvě brzdy se jmenují vysoké mzdové náklady a nadměrné státní zadlužení. Sociálně je francouzský stát vůbec blahosklonný. Po tvrdě vybojovaném zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu o dva roky mohou Francouzi odejít do penze v 62 letech, o pět let dříve než v Německu. Nic to nemění na faktu, že četná odvětví státní správy jsou přelidněná a administrativa je ještě větší než ve Spolkové republice.
Žití na dluh
S 86 procenty státního dluhu v poměru k HDP jsou na tom obě mocnosti zhruba stejně a nadějné přírůstky obyvatel dávají tušit, že by se v budoucnu zátěž na hlavu mohla snížit. Jenže rozdíl spočívá v úrovni nových dluhů, které ve Francii loni dělaly 5,2 procenta HDP. Velké banky trpí evropskou krizí kvůli silným expozicím v Řecku.
„Podnikové daně a vedlejší náklady patří k nejvyšším v Evropě,“ uvádějí experti. Neduhy ano, kolaps ne, zní závěr. „Francouzi nejsou Řekové,“ zdůrazňuje Christian Melzer, expert Dekabank ve Frankfurtu. „Obchodní model Francie se musí zlepšit, ne překopat,“ dodává.
Plusem je trh práce. „Nezaměstnanost činí deset procent, Španělsko má 24 procent,“ srovnává Melzer. Hrozbou je ale nezaměstnanost mezi mladými. „Francie má dost potenciálu ke konsolidaci,“ dodává.
A jako příklad uvádí krocení veřejných financí: ke stlačení rozpočtového schodku pod tři procenta potřebuje vláda osekat veřejné výdaje o padesát miliard eur. „Při velikosti francouzské ekonomiky to není neproveditelné,“ tvrdí analytik.
