Když premiér tajnosnubně oznámí, že budou změny ve vládě, je to příležitost ke spekulacím téměř libovolným. Třeba o tom, že pokud by se Bohuslav Sobotka rozhodoval podle toho, jak ministr pohnul se svým rezortem, byl by první na ráně šéf zdravotnictví Němeček.
Jenže jeho odvolání by vypadalo jako úlitba Andreji Babišovi, který na Němečka soustavně útočí. Nebo takový Jiří Dienstbier. Česká politika by se bez něho nezhroutila, ale Sobotka chtěl oslovovat městské liberály a pro ty je Dienstbier pořád zajímavou figurou. A tak dále.
Průšvih je ale v tom, že mnohem důležitější než „kdo“ je „proč“. Jinými slovy: kvůli politice ČSSD posledních dnů v čele s „prohlášením čtyř“ je třeba se ptát, co za obměnou ministrů stojí.
Zda obvyklá potřeba vnést do vlády či strany novou dynamiku, anebo zda nejde o další součást českého plnění v rámci napravování vztahů s Čínou. Doufejme, že platí první možnost, ale nepříjemné je už jen to, že tato otázka vytane na mysli.