Mimořádná opatření si žádají mimořádné postupy. Ale také širší shodu, pokud je to aspoň trochu možné. Typickým příkladem je nouzový stav, který chce nyní vláda prodloužit o dalších 30 dní, jak v pondělí potvrdil premiér Andrej Babiš.
Je prakticky jasné, že nějaký větší konsenzus se čekat nedá. Opozice už dopředu avizovala své výhrady, její část dokonce nechce nouzový stav prodloužit vůbec. A ani při předchozích žádostech kabinet nedostal to, co chtěl - tedy prodloužení o měsíc (jednou to bylo 17, podruhé 22 dnů). Přestože koronavirová situace byla tehdy vážnější…
Vláda premiéra Babiše jde tedy do sněmovny opět licitovat. Znovu s větším požadavkem, než jaký má reálnou šanci na schválení. A nebylo by překvapením, pokud uslyšíme stížnosti na „politizování“ problému nouzovém stavu. K čemu jinému ale může vést návrh, jako je tento?
Výhrady vůči nouzovému stavu jsou přitom na místě. Ať už kvůli délce, či samotnému prodloužení. Případů koronaviru opět začíná pomalu, ale jistě přibývat, situace se opět zhoršuje. Zatím ale nijak dramaticky. A je na místě se ptát, jestli kvůli všem opatřením je nutný nouzový stav. Neboli, jestli si vláda tak trošku neulehčuje život.
V lecčems to připomíná definici kruhem. S nouzovým stavem se počítá při všech pěti stupních matice PES včetně toho prvního. Takže se dá argumentovat, že bez nouzového stavu nemůže PES fungovat. I když na obzoru jsou jisté úpravy, jak v nedělních Otázkách Václava Moravce na ČT naznačil šéf sněmovny Radek Vondráček. Nouzový stav by byl součástí až třetího a dalších stupňů. Ale uvidíme...
Teď je ale na řadě nouzový stav a jeho prodloužení. Pokud ho chce vláda opět tlačit „na sílu“, nemůže se divit, že narazí. A nakrásně se může stát, že se (stejně jako při minulém prodlužování) budou vítězným kompromisním návrhem pyšnit komunisté.
