Komunisté opět našli způsob, jak se připomenout. Trvají na tom, že se ve státním rozpočtu přesune deset miliard určených pro armádní nákupy na jiné účely.
Nepřesvědčila je v pátek ani ministryně financí Alena Schillerová. Dokonce se nedostala ani do tiskové zprávy na webových stránkách KSČM, kde byl citován jen předseda Ústřední výboru (!) strany Vojtěch Filip.
Pohnutky komunistů i jejich předsedy jsou zjevné. Strana se ve voličských preferencích propadá, „konstruktivní“ přístup s tolerancí vlády zjevně u příznivců nezabral. Na obzoru jsou volby a Filipův odchod. Takže je o co bojovat. V prvním případě se doufá v alespoň existenčně přijatelný výsledek – tedy nad pět procent. V tom druhém pak o důstojnou rozlučku s předsedou strany, o jeho odkaz a místo ve stranických brožurách.
Obojí je důležité. Komunisté v nadcházejících volbách cítí existenční ohrožení. Vojtěch Filip prý chce opravdu skončit, takže by nepochybně rád završil svoji předsednickou kariéru s dobrým skóre. Anebo alespoň bez ostudy. Asi proto ta silná slova týkající se rozpočtových požadavků: „Jestli si myslí vláda, že o to musíme prosit, tak my se prosit nemusíme o nic.“
Jenže komunisté už sílu nemají. Sice se poprvé po listopadu 1989 dostali blízko vládní moci, ale jejich preference, a hlavně i volební výsledky padají. Ve snaze tento trend zastavit tedy nasazují svoji obvyklou polistopadovou zbraň: troufalost kombinovanou s drzostí. Například, když v pátek ministru obrany Lubomíru Metnarovi v souvislosti s armádními škrty vzkázali: „Ale mohl by změnit názor on. Nebudeme trvat na tom, aby rezignoval.“
Samozřejmě, nejde tu jen o několik vět, tentokrát pronesených z úst předáků KSČM. Strana „rudých“ cítí, že to s ní jde z kopce. Navzdory výhodnému politickému postavení, do kterého se nyní dostala.
A správně si spočítali, že pokud rozpočet neprojde, nebude to bráno za jejich vinu. Navíc nějakých deset miliard, které chtějí uzmout armádě, v dnešní vládní rozhazovačné době až tak nikoho netrápí. A oni se budou moci zas ukázat jako bojovníci proti Západu, militarismu, vojensko-průmyslovému komplexu, čemukoliv.
Je to samozřejmě primárně chyba toho, kdo KSČM připustil k moci a dostal se do kouta komunistické závislosti. Na druhou stranu je třeba ocenit, že ministři v barvách ANO požadavkům na seškrtání armádního rozpočtu vzdorují. Tak jen, jestli odolá i kapitola určená pro samozřejmě armádní nákupy.
