Státní rozpočet už má schválené základní obrysy, konec roku se kvapem blíží. Vláda si ale nemůže být jistá, zda na plánované výdaje bude mít. Schvalování daňového balíčku, které opozice v pátek znovu odsunula, sice bude pokračovat ve středu, ani to však zdaleka nemusí být konečná.
Jakkoliv je ale nejistý konec celého maratonu, jedno jisté je. Sledujeme ukázkovou přehlídku tzv. blame game, neboli hry na hledání viníka. A také názorný příklad, jak lze na jednu reálnou událost nahlížet dvěma zcela odlišnými pohledy.
Z vládního úhlu je to jasné. Bez daňového balíčku – tedy přesněji řečeno bez zvýšení některých daní – vznikne v už tak deficitním rozpočtu ještě větší díra a nebude na plánovaná přilepšení, například na zvýšené rodičovského příspěvku. Ten navíc nemusí být vůbec schválen, neboť byl zařazen až za daňový balíček. Opozice prostě nedá dohromady většinu, tak alespoň provádí obstrukce…
Vcelku srozumitelné je to ale i z opozičního pohledu. Vláda slibovala, že daňovou zátěž nebude zvyšovat, a teď chce dělat opak. Navíc na poslední chvíli. Návrh obsahuje i zdanění technických rezerv pojišťoven, což se může ukázat jaké škodlivé jak pro tyto finanční ústavy, tak pro samotné pojištěnce. Takže je na místě schválení daňového balíčku bránit či to všemožně odhalovat. A kdyby vláda chtěla, mohly se rodičovské příspěvky předřadit a nemusely sloužit jako „rukojmí“ daňových změn.
Ze soutěže politických stran o nejlepší řešení – či nejpopulárnější, což nemusí být totéž – se tak stávají závody ve využívání jednacího řádu a dalších sněmovních taktických nástrojů. A pochopitelně i souboj rétorických schopností a nervů. Zmiňované obstrukce jsou pak učebnicovým příkladem rčení, že účel světí prostředky. Ve vládě je strany kritizují a zatracují, v opozici využívají a ospravedlňují.
I toto je ale parlamentní demokracie.
