Igor Záruba: Agonie eurozóny musí skončit

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: ctk

Vzpomínám si na jednu hudební recenzi. Autor v ní napsal, že od určité skladby připomíná zbytek alba oddalovanou smrt. Při poslechu špatných zpráv z eurozóny a pohledu na taktiku „summit stíhá summit“ se nemohu zbavit dojmu, že k hořkému konci spěje i projekt společné měny. Nikdo si konec nepřeje a všichni se ho bojí. Nicméně platí, že tahání virtuálních miliard z rukávu na finanční trhy dojem nedělá.

Nezabírají ani miliardy skutečné. Řecko už jich spolykalo desítky, a stejně bude v září zase bez peněz.
Řekněme si to bez servítku: klubu společné měny došel dech a neodvratně se blíží k okamžiku, kdy musí neúnosnou situaci rozetnout. Možnosti má čtyři.

První spočívá v zachování modelu akcí ad hoc. Vlády v eurozóně budou přihlížet, co se děje, a pokusí se jednat. Když budou Řekové dále šetřit, dostanou další hotovost. Kam se dá v úsporách v přiškrcené zemi ještě zajít, zůstává otázkou. Síla odborů a ulice dává tušit, že daleko ne. Mizérie bude pokračovat a další průšvihy na sebe nenechají čekat.

Druhá varianta vkládá naděje do navýšení kapacity platného euroštítu na 1,5 bilionu eur. Vzorem je husarský kousek z časů finanční krize, kdy Berlín v obavě z runu na banky vyrukoval s kartou neomezených záruk za vklady. Jenže zkušenosti z posledních měsíců ukazují, že mávání astronomickými sumami, které vyrážejí dech, zabírá nanejvýš dočasně. Investoři chtějí jasnou odpověď, co teď a co potom. Žádná, sebevyšší částka takovou odpovědí není a být nemůže.

Třetí přístup, restrukturalizace řeckého dluhu, představuje nášlapnou minu. Výbuch by srazil do kolen domácí a zahraniční peněžní ústavy. Kompromis nabízejí Němci a Francouzi v prodloužení řeckého splátkového kalendáře. Tato verze by Helénům dovolila se nadechnout, ale opět obsahuje ono nešťastné „počkáme, uvidíme“, na něž jsou trhy alergické.

Čtvrtým vyústěním je návrat Řecka k drachmě, Španělska k pesetám či Portugalska k escudu. Jejich export by získal na konkurenceschopnosti, ekonomiku by však zaplavily vysoké úroky a inflace. Německo by vytvořilo menší měnovou unii, do níž by přizvalo pouze státy s nejlepším ratingem – Francii, Finsko, Rakousko a Nizozemsko. Zbytek unie by si musel nějak poradit. O českých a slovenských vyhlídkách v takovém uspořádání lze pochybovat. Pro všechny by to byla prohra. Jisté je jedno: ať to celé dopadne jakkoli, plíživá smrt eurozóny dospěla k novému vrcholu. Řeči o horkém létě a žhavém podzimu jsou k ničemu. To vše tu bylo. Každý den prodlevy žene vzhůru náklady a decimuje kurzy. Že to tak dál nejde, je nabíledni. Jen to nějak pořád nikdo nechce říci nahlas.