Ne že by snad život na souši byl špatný, to jen život na moři je lepší, prohlásil kdysi jeden slavný mořeplavec. „Vzhůru na palubu, dálky volají,“ začíná jedna stará píseň. To kouzlo dálek zná každý malý kluk, který jednou vzal do rukou některou z knížek Julesa Verna nebo Karla Maye.
Když se procházíte po úbočí zasněžených hor v Nepálu nebo se potápíte u korálového útesu na Maledivách, cítíte najednou, jak je život ohromný a vám proudí v žilách rudá krev. Snad je to tím, že když kolem sebe stále vidíme známé věci, máme tendenci obracet své myšlenky dovnitř a utápíme se ve starých cestách myšlení.
Potápění je toho krásným příkladem, protože podmořský život je natolik pestrý a neobvyklý, že na nějaké introspekce nemáme čas pro samé barevné rybky a korály (a tušené ostré zuby barracudy ve skalní štěrbině). Hodně toho také souvisí s dechem – akvalung vás nutí k pravidelnosti dýchání, stejně jako trek ve velké nadmořské výšce.
Cestování také vede k rozvoji tolerance. Když pozorujete lidi ve vzdálených krajinách, zjistíte, že jsou všude na světě v jádru stejní. Všude nadevše milují svá malá děcka, rádi si dopřejí dobré jídlo a radují se z neobvyklých a vzácných cetek – přičemž nezáleží na tom, zda jsou to jablonecké korálky v Africe nebo poslední model iPhonu u nás.
Všichni a všude mají rádi, když oceníte jejich život, a tak první podmínkou pro úspěšného cestovatele je umět se občas zakousnout do něčeho neobvyklého (i když to v naší rodné zemi nejíme a ještě se to třeba hýbe) nebo strávit kouzelnou noc v chatrči, která – kdyby stála někde v Česku – by byla prvním kandidátem na hygienou nařízenou demolici.
Naučíte se i milovat jazyky a oceňovat slova, která kutálíte v ústech. Že je anglická nadřazenost, německá preciznost a francouzská poživačnost pouhým sociálním konstruktem? Převalujte chvíli slova těch jazyků v puse a potom si povíme. A stejně tak ruská hloubavost a emotivnost nebo slovenský životní optimismus.
Lidé, kteří na cestách zavítají k nám, jsou stejně nadšeni z toho nového, co vidí zde. „Ta temná gotika, to je něco tak temného a úžasného,“ rozplývala se mystickým nadšením jedna Australanka, kterou jsem potkal v malostranské hospodě U Kocoura.
Neměl jsem to srdce jí prozradit, že ony dvě majestátní věže vztyčil Josef Mocker až na sklonku devatenáctého století, a raději jsem jí vyprávěl historky ze dvora Rudolfa II., jen ať si tajemství a temnoty náležitě užije!
Na cestách zkrátka zažíváme to nové a to neznámé a to přináší nové i objevné do našich životů. Proto lidé tak obdivují cestovatele a rádi jim naslouchají. Jeden z největších českých cestovatelů Miroslav Zikmund se na svou poslední cestu vydal ve středu večer ve věku 102 let. Jaké je to tam, kam na této expedici dorazil, to už nám na rozdíl od svých předchozích výprav bohužel nepoví.
