Deset let řádění Miloše Zemana neoslabilo jen důvěru v úřad prezidenta, ale také v důležité symboly a pravomoce. Ze státních vyznamenáních se za jeho vlády pro mnohé stalo spíše poznamenání. Odnesl to ale i nejvýraznější prvek panoramatu hlavního města – Pražský hrad. Ten jako by kandidáti považovali za toxické místo, s nímž nechtějí být spojování. Když se Český rozhlas ptal v anketě kandidátů, zda by na něm bydleli, až na Baštu to všichni odmítli.
Je to pochopitelné, protože Pražský hrad dlouhé roky zásoboval média řadou kauz. Na Hradě se ztratily dokumenty. Na Hradě byly kontroly a nepříjemné fronty. Na Hradě se děly kontroverzní schůzky. Obdobných titulků jsou za roky vlády Miloše Zemana stovky. Když nešlo o titulky v novinách, tak Hrad posloužil jako ilustrace pro řadu kauz. Často se nad ním smrákalo či sloužil jako pozadí úředníkům při tiskových konferencích, kteří arogantně zneužili svou moc a útoky na soupeře posouvali hranici politické kultury.
Hodit kvůli tomu Hrad přes palubu jako symbol by však bylo krátkozraké. Obří hradní komplex tu byl před Milošem Zemanem a zjevně bude i po něm. Patrně bude stát i v dobách, kdy jméno současného prezidenta vybledne v učebnicích dějepisu.
Místo distancování by mu měli kandidáti opět vrátit roli silného a pozitivně vnímaného symbolu. Aby při pohledu na panorama Prahy člověk necítil pachuť z toho, jaká se tam odehrávala politika. To nepůjde, aniž by kandidáti Hrad zase přijali za svůj a lacině nenaskakovali na negativní sentiment, který se kolem něj vytvořil.
Je častou strategií stylizovat se do role prezidenta z lidu. Být spojen s Hradem ale není papalášství. Prezident má za úkol pečovat o symboly, a tím Pražský hrad bezpochyby je. Navíc celá desetiletí slouží tak, aby měla hlava státu a její tým maximální pohodlí. Kromě kanceláří nabízí i reprezentativní prostory pro důležité schůzky.
Hrad se letos stal stejně toxickým tématem jako kdysi milosti a amnestie. Ty padly za oběť už při první přímé volbě prezidenta kvůli hromadné amnestii Václava Klause, když se loučil s funkcí prezidenta. Část veřejnosti to hlasitě kritizovala. I kvůli tomu Miloš Zeman populisticky slíbil, že amnestii dávat nebude a milosti jen ve velmi vzácných případech. Pravomoc označil za feudální přežitek, a dokonce se symbolicky svého práva vzdal u první inaugurace.
Na otázku milostí začali kandidáti standardně odpovídat, že by ji udělili jen v případě vážné nemoci a na doporučení ministerstva spravedlnosti. Jenže tato velmi mocná a unikátní pravomoc je vložena jen do ruku prezidenta, a ten by také měl nést veškeré následky svého rozhodování. Snaha delegovat tyto pravomoci na jiné je částečně alibistická, protože se tak prezident vzdává odpovědnosti. To by ale skutečný lídr neměl.
Přímá volba už potřetí testuje, co jsou kandidáti pro své zvolení ochotni udělat a jak moc jsou svými sliby ochotni ovlivnit vnímání prezidentského úřadu. Neměli by prostřednictvím interních marketingových průzkumů nadbíhat náladám veřejnosti za každou cenu, protože pak by se role prezidenta redukovala pouze na jakéhosi influencera. Má však složitější úlohu. Než kandidáti udělají úkrok od nějakého symbolu a své role, měli by si to pořádně rozmyslet. Cesta zpět bývá složitá.
