Dotace cen elektřiny v průmyslu: „Deutschland spielt Solo“

Když přijde na lámání chleba, tedy na rozhodování, zda zachránit svůj energeticky náročný průmysl, anebo v Evropské unii udržovat férové soutěžní prostředí, nakonec bude platit „Deutschland spielt Solo“. Spolková ministryně hospodářství Katherina Reicheová (CDU) oznámila, že Německo zavede průmyslový elektrický tarif už od 1. ledna 2026. Pomoc je zacílená na energeticky náročné obory (zhruba dva tisíce společností), jimž by měla zajistit cenu pět centů (1,2 koruny) za kilowatthodinu. Tříletý program má přijít spolkovou vládu přibližně na 1,5 miliardy eur ročně a plánuje se, že bude fungovat do roku 2029. Příjemci podpory zároveň musejí investovat do zelených opatření, takže nejde o ústup od Green Dealu, ale o zmírnění jeho následků.

Vycházím z předpokladu, že navzdory chybějícím detailům udělá Německo podporu pro svůj průmysl přesně tak, aby s ní Evropská komise mohla souhlasit.

Je tu jedna potíž, a to přímý úder vypálený do nosu unijním konkurentům, kteří mají soutěžit s oněmi dvěma tisícovkami německých firem a jejichž vlády je z rozpočtových důvodů nebudou schopny srovnatelným způsobem „zavlažit“.

Kromě cílené průmyslové dotace spolková vláda plánuje také snížit daně z elektřiny pro průmyslové spotřebitele a omezit poplatky za síť. To vše bude stát velké peníze.

Zapravování kolaterální škody

Je těžké to mít Německu za zlé, tohle by na jejich místě dělal každý, kdyby na to měl. Každý by ale nedělal to, co tomu předcházelo. Že vypínání jádra, když je bezemisní a já chci snižovat emise, bude drahý omyl, bylo jasné každému. A přesto se jej Německo z politických, nikoli technických či bezpečnostních důvodů dopustilo. Na něj navršilo další omyl tím, že se nepojistilo proti jednostranné závislosti na ruském zemním plynu, který měl být překlenovacím řešením na cestě k bezemisní budoucnosti.

Když se ukázalo, že Rus této závislosti na plynu neváhá použít jako zbraně, Německo nepřehodnotilo předchozí špatná rozhodnutí a místo obnovení provozu v uzavřených jaderných elektrárnách (jako v Japonsku), ukončilo (po malé prodlevě) provoz i v té poslední. V pozadí byla protijaderná ideologie, protože tvrzení, že už z toho vlaku nejde vystoupit, bylo vyvráceno jednak příkladem Japonců, jednak experty, a navíc i sami Němci by nebyli většinově proti.

Podle studie Radiant Energy Group z května 2025 by například elektrárna Brokdorf mohla být zprovozněna do konce roku 2025 s investicí nižší než jedna miliarda eur a další elektrárny jako Emsland či Grohnde by mohly být připraveny k restartu do roku 2028.

Když přijde Dunkelflaute (slunce nesvítí a nefouká), rozběhnou se naplno záložní uhelné elektrárny, všechny špičkové plynové zdroje a dováží se – například francouzská elektřina z tamních jaderných elektráren.

Jeden by skoro řekl, že tahle šklebící se ironie osudu musela být výsledkem nějakého gigantického spiknutí, jehož cílem bylo ochromení konkurenceschopnosti německého průmyslu. Ta rozhodnutí však byla „homegrown“, tedy přijatá dobrovolně samotnými Němci. Ale co už.

Nechme stranou to, jak ceny energií pro domácnosti dovedou zacvičit s politikou, a soustřeďme se na průmysl.

Kdo je nejvíc bit?

Plyn i elektřina pro průmyslové odběratele jsou už sice nižší než během špiček krize, ale i tak by průměrná cena elektřiny v Evropské unii měla být letos oproti Spojeným státům zhruba dvojnásobná a asi o 50 procent vyšší než v Číně. Pro srovnání, v roce 2019 byly ceny v Evropské unii přibližně o 50 procent vyšší než ve Spojených státech a o 20 procent vyšší než v Číně. Zejména v energeticky náročných oborech je právě tento cenový diferenciál klíčovým faktorem, který zapříčiňuje jejich nekonkurenceschopnost.

Nejvyšší podíl nákladů na energie (na elektřinu a zemní plyn dohromady) je ve výrobě primárního hliníku (38 procent), feroslitiny a křemíku (29 procent), plochého skla (25 procent), v základní chemii 10–25 procent a papírenství (deset procent). V potravinářství je to 3–10 procent a ve strojírenství v rozmezí 1–5 procent celkových nákladů. Tyto podíly jsou odrazem struktury nákladů v roce 2023, kdy už horká fáze energetické krize odezněla. Ve všech případech se ovšem jedná o podstatné navýšení ve srovnání s dobou před rokem 2021.

Magická formule „čtyřikrát 50“

Klíčový je předpoklad, že Evropská komise povolí přímé státní intervence s cílem snížit ceny, pokud shledá, že jsou v souladu s unijním rámcem pro veřejnou podporu Clean Industrial Deal State Aid Framework (CISAF).

Ten byl přijat letos v červnu a intervence ve prospěch energeticky náročného průmyslu výslovně povoluje za jasně daných podmínek. Předpokládá jejich časové omezení na tři roky a jen u odvětví, kde je „významné riziko“, že by v Evropské unii mohla skončit. Zároveň by se podpora měla vejít do pravidla „čtyřikrát 50“. To znamená, že by se měla vztahovat jen na polovinu spotřeby, v rozsahu maximálně 50 procent ceny a příjemce musí nejméně půlku podpory reinvestovat do dekarbonizace. A to hlavní: dotovaná cena elektřiny nesmí být nižší než 50 eur za megawatthodinu.

To je zhruba polovina aktuální velkoobchodní ceny elektřiny na burze (96,41 eura za megawatthodinu k 6. listopadu s dodáním v roce 2026). Zároveň je třeba si říct, že něco takového jako průmyslová cena elektřiny vlastně neexistuje, protože kromě citované velkoobchodní tržní složky platí firmy také regulovanou složku, daně a různé poplatky. Velcí odběratelé navíc uzavírají s dodavateli energií smlouvy, které mohou obsahovat lepší podmínky, ale nejsou veřejné a na jejich zveřejnění nemá ani jedna strana zájem. Spolehlivě srovnatelné údaje o tom, kolik průmyslové společnosti v různých zemích platí za elektřinu, zkrátka neexistují.

Česká vláda ještě ani není ustavena a jistého není nic. Tedy kromě toho, že v zájmu „dosažení férových podmínek s Německem“ se zástupci průmyslových sdružení pustí do vlády a zkusí ji pumpnout. Držte si peněženky, protože žádný „grýndýl“ ani EU ETS2 nikdo neodpíská, ale tohle se stane.