Zvolení Horníkové není žádným překvapením, pouze se naplnila známá dohoda občanských a sociálních demokratů o tom, kým budou volné pozice obsazeny. Je to vlastně úleva. Více než rok pracoval nejvyšší kontrolor pořádku ve státě v provizoriu kvůli neschopnosti vládní koalice dohodnout se na jakýchkoli jménech.
Ať si říká kdo chce co chce, asi si budeme muset zvyknout, že do konce volebního období budou podobné domluvy, jdoucí napříč liniemi dělícími ve sněmovně vládu a opozici, dominovat. Partaje spojené ve vládní koalici nejsou už dlouhodobě schopné se na stěžejních věcech shodnout.
Poslanci nevyužili lákavou možnost obsadit alespoň dvě klíčová místa v Nejvyšším kontrolním úřadu lidmi, kteří nejsou spojeni s politikou. Prezidentem zvolili bývalého poslance za ČSSD Miloslava Kalu, jeho zástupkyní bude bývalá občanská demokratka – Horníková se bude muset z členství v politické straně vyvázat.
Pokud jde o prezidenta NKÚ, Kala už vcelku prokázal, že stranickostí nijak zvlášť netrpí. Jeho počínání v úřadě chválí i experti, podle nichž Kala opravdu stojí o to, aby se úřad stal moderní auditorskou institucí. Takovou, která je schopna zjistit a prokázat, jak a jestli vůbec se vyplácejí investice státu například do moderních informačních technologií či výstavby dálnic. V tom mu jistě budoucí viceprezidentka, byť zvolená na základě politické dohody, nebude bránit. Koneckonců byla by sama proti sobě.
V nejužším vedení NKÚ jsou po včerejší volbě skutečně jen samí bývalí politici – jak z občanské demokratické strany, tak ze sociální demokracie. Evidentně to ale není hlavní problém úřadu. Ten spočívá v tom, jak tuto instituci vnímá vláda, potažmo krajské politické reprezentace a nakonec i parlament. To, že úřad šlape na paty ministerstvům i státem ovládaným podnikům, jim příliš nevoní, přinejmenším se jeho kontrolní závěry snaží ignorovat nebo bagatelizovat.
Nové směřování úřadu – pátrat nikoli po účetních nedostatcích, ale po tom, zda stát peníze na investice vynakládá efektivně – v nich vzbuzuje přímo fyzický odpor. Byť jej relativně dobře maskují politickými, případně právnickými floskulemi.
Z dnešních pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu vyplývá, že jeho kontroloři nedohlédnou na celou třetinu veřejného majetku. Mnohem důležitější, než kdo stojí v jeho čele, tedy je, aby mohl úřad dohlížet na veškeré hospodaření s veřejnými penězi. Ovšem povolit kontrolorům obojek, do toho se politikům ani za mák nechce.
