Výborné zdůvodnění od předsedy „vlády rozpočtové odpovědnosti“. Jako z absurdního dramatu: dialog sice umožňuje komunikaci, ale prázdnota frází a plané tlachání zcela znemožňují dorozumění.
Tak existenciální ale celá záležitost přece jenom není. Jádro výmluvy předsedy vlády na složitost ratifikačního postupu je v zásadě prosté. Podle Nečase premiér k podpisu paktu bezpodmínečně potřebuje zmocnění prezidenta, podpis hlavy státu je nutný i k dokončení ratifikace. A Václav Klaus už deklaroval, že svou parafu pod rozpočtový pakt nepřipojí ani za nic. Takže není o čem mluvit. Tedy bylo by. Prezidentův odpor by bylo možné obejít referendem. Jenže to zase nechce vládní TOP 09. Takže Nečas je v tom vlastně nevinně. On nic, on muzikant. S tím ale předseda vlády dlouho neobstojí. Od persony, která řídí stát, by jeden snad i právem očekával něco jiného než čirý alibismus.
O definitivním znění smlouvy jsme se toho od premiéra příliš nedozvěděli. Snad jen to, že eurozóna by se občas mohla sejít, aniž by pozvala i lídry států, které zatím euro nepřijaly. Že by přitom musela vždy zdůvodnit, proč u jednání státy neplatící eurem nechce, Nečas považuje za nedostatečné. Česku by prý „slušela“ v pozici pozorovatele výraznější účast. Jistě. Takže teď budeme pozorovat klíčovou dírkou v zavřených dveřích.
Málo přesvědčivá je i druhá námitka. Česko si přálo, aby pakt byl přísnější. Nic proti tomu. Dohodu ale hodlá uzavřít pětadvacet zemí. U takových smluv jeden stát jen těžko dokáže dosáhnout maxima. Text dohody se také mnohokrát měnil, než dostal podobu, která nikoho ze zúčastněných neuráží. Tedy s výjimkou Česka. Samozřejmě, nedá se s jistotou říci, že pakt zabere, že jeho pravidla budou v praxi snadno vymahatelná. Nedá se odhadnout, zda přesvědčí finanční trhy. Proto jej ovšem nemusíme a priori odmítat.
Přes jednoznačné ne i euroskeptický premiér připustil, že Česko možná rozpočtový pakt „se skřípěním zubů“ nakonec podepíše. Jistě. Předseda vlády a ODS si nepochybně uvědomuje, že země zanedlouho bude mít jiného prezidenta. A občas si třeba i připustí, že možná i jiného premiéra…
To už jsme ale v úvahách přece jenom příliš daleko. Zatím platí, že jsme se pro Evropu stali nevypočitatelnými podivíny. Takovými, jimž je lepší se vyhnout než s nimi jednat.
