V projevu, v němž ze spiknutí obvinil policejní i justiční orgány a všechny představitele moci, ale přece jenom zazněla slova, ze kterých běhal mráz po zádech. Tedy nejspíš jeho sociálnědemokratickým kolegům: David Rath nevzal úplatek, i z odposlechů vyplývá, že se mluví o penězích na volby. Tak nějak ta věta zněla. A je také patrně jediná, která by se při troše dobré vůle dala vyložit jako ovlivňování svědků.
Jinak se, ostatně podle očekávání, ukázalo, že hysterie kolem vystoupení středočeského exhejtmana byla naprosto zbytečná. Což by mělo být poučením pro příště. Nakonec, nedá se vyloučit, že Ratha ještě ze sněmovny uslyšíme. Poslaneckého mandátu se nevzdal a vzdát se ho ani nehodlá.
Poslanecká sněmovna tím, že Rath na její půdě promluvil, na cti netratila. Ani nemohla. Standardně v ní působí dva byť nepravomocně, leč odsouzení poslanci – Vít Bárta a Jaroslav Škárka. Navíc při příchodu Davida Ratha do jednacího sálu si ho někteří kolegové poslanci fotili, poslanec Věcí veřejných Skokan dokonce natáčel. Je možné klesnout ještě hlouběji?
Vystoupení Davida Ratha bylo divadlo. Chlubit se tím, že mezi zákonodárci, kterým nelze zakázat mluvit ve sněmovně, jsou lidé jako Rath, Bárta nebo Škárka, docela jistě nemůžeme. Není to znak vyspělosti demokracie, ale pokleslé politické kultury. Kdekoli jinde v Evropě, snad vyjma té sahající na východ, by se nic podobného nestalo. Takto postižení poslanci by se prostě mandátu vzdali. Máme ale kvůli stíhaným a odsouzeným poslancům měnit ústavu?
Odpověď zní: Ne. Změna ústavy nenapraví morálku jednotlivců a domyslet a popsat všechny případy, které může přinést život, ať se jedná o jakákoli pravidla a předpisy, není v silách zákonodárce. Co se ale změnit může a musí, je rozsah imunity, již poslanci požívají. Ta by měla v nejlepším případě padnout úplně, určitě ale nesmí být doživotní.
Změna ústavy, kterou narychlo připravila předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová, stejně Rathův, Bártův či Škárkův případ nijak neřeší. I kdyby novelu schválily obě komory parlamentu, a to není moc pravděpodobné, o mandát by automaticky přišli jen pravomocně odsouzení zákonodárci. To není hrozba, která by morálku politiků mohla zásadně pozvednout. Každý, kdo si zahrává se zákonem a rozhodne se ho překročit, si přece myslí, že právě jeho nikdy nikdo nechytí.
