Pro volební finále je proto zapotřebí těžšího kalibru a zdá se, že by to přece jen nakonec mohly být církevní restituce. Materie je tak ošemetná, že se jí až dosud raději vyhýbali i největší bojovníci proti vracení ukradeného majetku. Dokonce natolik ošemetná, že se jí raději vyhýbají i TOP 09 a ODS, byť vyřešení kompenzací za komunistické krádeže patří k jednomu z mála úspěchů bývalé vládní koalice.
S chozením kolem horké kaše je ale možná konec. Lídr kandidátky zemanovců v Moravskoslezském kraji a ministr vnitra v demisi Martin Pecina hrdinně vystoupil proti tomu, aby katolická církev skrze vlastnictví řady budov ovládla Pražský hrad, čímž choulostivé téma oživil. Co naplat, že jeho iniciativu v zárodku zadusil premiér, taktéž v demisi. S racionálním argumentem, že dočasná vláda s církví zákonnými opatřeními rozhodně bojovat nebude. Signál k útoku byl ovšem dán, těžko ho přehlédnout.
Sociální demokracie, které plynule padají volební preference, bohužel s lačností tonoucího bažícího po záchranném stéblu nastražila uši a podlehla pokušení pozvednout bojový prapor ještě výš. Nejen obrana Hradu, ale navrch ještě roční moratorium na vydávání všeho majetku. Ještě celkem umírněný slib, který dal před dvěma týdny místopředseda oranžových Lubomír Zaorálek – „postavíme vyjednávací tým pro jednání s církvemi“ – evidentně nestačil.
Pecina si možná horlivou snahou ochránit hradní areál před restitucemi zákonným opatřením pár bodů na své volební konto připsal. Jestli tím pomůže i zemanovcům, za které kope, už zase tak jisté není.
Socialisté jako součást všeobecné nespokojenosti s politickými elitami
Ovšem sociální demokraté? Volby v roce 2010 ukázaly, že během čtyř předchozích let poztrácela sociální demokracie bezmála půldruhého milionu hlasů. Lidé socialisty zkrátka zahrnuli do všeobecné nespokojenosti s politickými elitami. A tato nespokojenost během dalších tří let ještě vzrostla. To politici evidentně podcenili. Pravicoví s bohorovnostní sobě vlastní. Ti opoziční zase s přesvědčením, že stačí pomlouvat vládní garnituru. Teď se jim to vrací.
Zoufalý pokus označit za pět minut dvanáct za nepřítele číslo jedna církve a svést se na vlně populismu, je čirou zbabělostí. Je to laciné, a hlavně nebezpečné gesto. Společnost, která je na nejrůznějších úrovních už teď rozdělena na všelijaká my a oni, další jitření rozhodně nepotřebuje. Poptávka po vládě silné ruky snad ještě není natolik mohutná, aby ji říjnové volby nutně musely uspokojit. V dalším parlamentním plebiscitu už by se to ovšem lehce mohlo stát.
