Činnost nejvyšší právní instance byla vážně ohrožena. Statistika mluví za všechno. Dokud ústavní soud pracoval v plné síle patnácti soudců, počet „ležáků“ se pohyboval pod hranicí 1500 kauz a řízení trvalo v průměru 168 dnů. Poté, co loni opustili budovu Zemského stavovského domu v Brně bez náhrady dva soudci, průměrná délka řízení se prodloužila na 219 dnů a počet nevyřízených případů se zvýšil na necelé dva tisíce. Letos v lednu, opět bez náhrady, skončil mandát dalšímu ze soudců. Situace byla vážná a je třeba uznat, že nový prezident zasáhl bez průtahů.
Nelze nevidět, kdo je pravým strůjcem tohoto úspěchu. Prezident se netají tím, že pokud jde o Ústavní soud, nejvyšší autoritu pro něj představuje jeho předseda Pavel Rychetský. Dlouholetý souputník v sociální demokracii, osobnost, v níž Zeman viděl svého nástupce, když opouštěl vysokou politiku.
Na výběru nových ústavních soudců je Rychetského ruka znát. Ukázal na odborníky, které léta dobře zná, s některými z nich úzce spolupracoval. Třeba s Vladimírem Sládečkem na tvorbě Listiny základních práv a svobod. Šéf brněnské katedry ústavního práva Jan Filip zase na Ústavním soudu působil jako asistent. Nezpochybnitelné profesní renomé mají i další dva nováčci, Milada Tomková a Jaroslav Fenyk. K minulosti posledně jmenovaného jistě lze mít výhrady, k jeho odbornosti v oboru trestního práva však jen stěží. Jednou větou, ti čtyři jsou dobrá volba.
Otázky senátorů, kteří kandidáty před volbou grilovali, byly poněkud jednostranné a vlastně dost předvídatelné: senátor za ČSSD Jiří Dienstbier se všech ptal, zda za protiústavní považují školné na veřejných vysokých školách nebo regulační poplatky ve zdravotnictví. Jaké ústavní soudce by v Brně nejraději viděla ČSSD, je čitelné. Senátu vládne levice a nejinak tomu bude i v červnu, kdy prezident předloží horní komoře parlamentu jména dalších čtyř kandidátů, jimiž bude třeba ústavní soud znovu doplnit.
Nemusí to ale, doufejme, nutně znamenat, že podstatně obměněné plénum bude z hlediska politických sklonů čistě jednobarevné. Bude to „Zemanův“ Ústavní soud, jak se už delší dobu obává pravice, to ano. Ten první v pořadí byl „Havlův“, složení druhého formoval Václav Klaus. Ani v jednom případě se ale nestalo, že by ústavní soudci fatálně porušili princip nezávislosti a dali se na politikaření. Všichni byli příliš zralými osobnostmi, než aby ve jménu politických preferencí páchali profesní sebevraždu. Není žádný pádný důvod si hned myslet, že „nováčci“ se budou chovat jinak.
