Jana Havligerová: Vládní migrační plán těžko přežije

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: ctk

Česko chce do roku 2017 přijmout 1500 uprchlíků. Část z nich by si čeští experti měli podle představ kabinetu vybírat přímo v uprchlických táborech v Sýrii, Jordánsku a Kurdistánu. Zhruba tisícovka by pak měla být těch, kteří už jsou na území Evropské unie a jejich přijetí by ulevilo Itálii, Maďarsku a Řecku. Celkový postoj Sobotkovy vlády k migraci pak shrnul šéf rezortu vnitra do tří postulátů: návratová politika, hlídání hranice a hlubší bezpečnostní screening.

Už se nebavme o číslech, je to přímo nedůstojná debata. Úskalí celého manévru, s kterým ministři vyslovili souhlas, ostatně zdaleka nespočívá v množství přijatých běženců. Hlavním kamenem úrazu je návratová politika. Vracení uprchlíků, kteří neuspějí se žádostí o azyl, Česko nemůže a ani není schopno řešit bez vzájemné domluvy se zbytkem Evropské unie.

Problém, přinejmenším momentální, nespočívá v tom, kolika lidem – generálně řečeno – poskytneme ochranu, ale v tom, co si počít se zadrženými ilegály. To je břímě, které bude narůstat. Připomeňme devadesátá léta. Tehdy Česko mělo otevřenou východní hranici a přes republiku procházelo až 50 tisíc nelegálních migrantů. Německo nám je postupně vrátilo.

Nápor cizinců čekajících na jihu Evropy se zvětšuje, vážně už se mluví o tom, že pomoc potřebují také Maďarsko a Srbsko. Nejistotu Evropy a zvláště zemí unie mimořádně zvyšuje i řecká krize. Řecko totiž nevytvořilo azylový systém. A nedávný judikát Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku posvětil, že se do Řecka nemusejí vracet žadatelé o azyl. Přesněji řečeno, návrat uprchlíků do Řecka podle takzvaného Dublinského nařízení označil soud za nepřípustný.

Takové příklady táhnou, takže podobné požadavky na pardon už znějí z dalších států. Myslet si, že „nežádoucí“ migranti budou vraceni do zemí, ze kterých přišli, je iluze. To platí pro Evropu i pro Česko, kdyby chtělo vést samostatnou azylovou politiku. Mimochodem se sousedními státy sice máme uzavřeny takzvané readmisní dohody, ale že by se podařilo takovou smlouvu v dohledné době dojednat například s Libyí? Na to snad ani není potřeba odpovídat.

Premiér Sobotka zdůraznil, že vládní rozhodnutí přináší jednorázovou solidární akci. A že momentální přerozdělení uprchlíků vnímá jako nezbytnou pomoc České republiky v současné krizové situaci, nikoli jako řešení problému, který Evropa s migrací má. Alespoň že tak. Dává to naději, že předseda vlády svá slova pronesl s vědomím, že jím oznámený plán těžko přežije i do toho roku 2017. Kabinet musí, a to co nejdřív, představit ucelenou koncepci migrační politiky. Chybět by v ní určitě neměl ani černý scénář, který by předpokládal zánik schengenského prostoru. Jakkoli si takové vyústění evropské migrační krize nikdo nepřeje.