Jana Havligerová: Za svou armádu se stydět nemusíme

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: Euro Martin Siebert

Kdy jindy než teď, řekli si armádní činitelé a při oslavách patnácti let vstupu republiky do NATO si postěžovali, že české vojsko je kvůli nedostatku financí pod hranicí udržitelnosti. Rozuměj – pokud nedostane větší porci ze státního rozpočtu, ztratí armáda některé své, zatím blíže nespecifikované, schopnosti.

Termín pro alarmující sdělení byl vybraný víc než dobře. Kdykoli jindy by takové prohlášení bylo jen voláním na poušti. Přesto se odezva politiků zatím limitně blíží nule. Zda nebo do jaké míry bude nepřímá prosba vůbec vyslyšena, se nejspíš dozvíme až poté, co ministerstvo financí zveřejní návrh plánu státních financí na příští rok. Už teď se ale dá říct, že ministr obrany k tomu, aby armáda dostala přidáno, bude muset využít všechny dovednosti, které nabyl ve své diplomatické kariéře.

Vojáci mají v podstatě smůlu. Ani při tak významném výročí, jaké se slavilo tento týden, si prezident ani další politici neodpustili alespoň krátký výčet skandálů spojených s armádními nákupy. V součtu se pohybujeme v řádu miliard – moderní vojenská technika je drahá sama o sobě, takže ji lze snadno předražit o stamilionové sumy. Průšvihy takového kalibru jsou – když se to zrovna hodí – nezpochybnitelným argumentem pro seškrtání armádních financí. Navíc krácení armádního rozpočtu se líbí i mnoha voličům. Jejich mínění se dá shrnout do jednoduché věty: Na gripeny máme a na důchody ne? Je úplně jedno, že taková úvaha postrádá logiku.

Přejděme tedy k faktům. Současné výdaje na českou armádu představují 1,07 procenta hrubého domácího produktu. Pro srovnání – evropské členské státy NATO v průměru na armádní výdaje věnují 1,56 procenta svého HDP. Spojencům kdysi slibovaná dvě procenta HDP jsme na armádu vynaložili naposledy v roce 2003. Aby toho nebylo málo, podle bezpečnostních expertů je ke všemu špatná i vnitřní struktura obranné rozpočtové kapitoly. Většina výdajů jde na provoz, na investice jen desetina. Zvrátit současný trend, i kdyby armáda dostala peníze navíc, bude optimisticky řečeno obtížné.

Chtě nechtě, armáda bude muset nejprve sáhnout do vlastních střev. Udělat pořádek v obranném, tedy také ve finančním, plánování. Aby se neopakovaly minulé chyby, kdy se nemalé částky investovaly do projektů, které zanedlouho, třeba i kvůli vynuceným škrtům, byly naprosto k ničemu. To samo o sobě ale stačit nebude. Finanční ztráty, které stát kvůli armádě utrpěl, nevznikly jen kvůli choutkám generálů. Podepsaly se na nich i politické ambice a zájmy bývalých vládních činitelů. Příkladem je výroba více než šedesáti bitevníků L-159 nebo nákup španělských strojů CASA. Má-li být armáda funkční a prostá afér, změnit postoj k ní musejí i politici. Přes všechny výtky se za českou armádu nemusíme stydět. Bylo by fajn, kdyby to vydrželo.