Jana Havligerová: Zákon o hospodaření stran je exhibice

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Tomas Novak, Euro

Politické strany a hnutí nebudou moci při volební kampani do sněmovny utratit více než osmdesát milionů korun. Budou si muset zřídit transparentní účet a na jejich hospodaření bude dohlížet nový úřad. Pro plebiscity nižšího řádu, jak se říká o volbách krajských a senátních či volbách do Evropského parlamentu, by měly platit i nižší finanční limity.

Sumy není potřeba vypisovat, jedná se teprve o návrh, který by tento měsíc měla projednat vláda. O tom, že jsou ony navržené stropy pouhými orientačními čísly či vyjednávacími pozicemi, tím pádem není pochyb.

Tato předloha je nicméně přesně tím typem zákona, na kterém se poslanci dozajista pěkně vyřádí. Není divu. I když záměr omezit hýření stran ve volebních kampaních vypadá na první pohled rozumně, zdravý rozum jej při bližším ohledání vlastně nebere. Přímá volba prezidenta, přesněji řečeno její dozvuky názorně ukázaly, jak jsou podobné mantinely převážně zbytečné.

Tak třeba transparentní účet. Osoby, které tento pojem vymyslely a pustily do éteru jako přelomový nástroj politické průhlednosti, docela jistě něco věděly o kreativním účetnictví. Muselo jim být jasné, že na účtu se nakonec objeví jen takové položky, které není potřeba schovávat. Ale první dojem – serióznost sama. Další bod, osmdesátimilionový strop na parlamentní volby. Je nad slunce jasné, že taková nebo podobná suma může zajímat leda hnutí ANO nebo sociální demokracii. Jiné partaje včetně vládních lidovců si beztak o podobném předvolebním utrácení mohou nechat nanejvýš zdát.

Vrcholem všeho je zvláštní úřad dozorců. Mělo by jich být patnáct, šéfa nové samostatné instituce by měli navrhovat senátoři. Jistě, horní komoře parlamentu je potřeba sem tam přihrát nějakou novou pravomoc, aby se její zákonodárci necítili bezprizorně. Jinak to snad ani vyložit nelze. Ono by nestačilo personálně posílit Nejvyšší kontrolní úřad? Skeptik by odpověděl: Nikoli, ten by mohl svůj úkol brát až moc vážně.

Výdaje politických stran na volby obludně stoupají, to je nesporné. Také se ale potvrzuje, že ani sebedražší kampaň nezaručí úspěch. Stačí si vzpomenout třeba na rok 2010 a mohutný atak ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem. Nebo se ohlédnout o dva roky zpět na nástup Strany práv a občanů. Stejně tak je možné připustit, že malým, nezavedeným politickým uskupením by omezení silnějších a bohatších konkurentů mohlo pomoci.

Ale ani jedna z těchto tezí není natolik silná, aby odůvodnila zákon v té podobě, v jaké má být předložen. Jeden relevantní argument pro existenci podobného zákona by se nicméně našel. I politické strany hospodaří s veřejnými prostředky. S těmi, které dostanou za volební zisk. Jak s takovými prostředky nakládají, však chystaná norma zjistí sotva napůl. Natož aby partaje přiměla k transparenci či šetrnosti.