Na počátku prázdnin získaly naše nové pořádky pevný politický rámec. Po dvojích volbách (do sněmovny a prezidentských) máme i vládu s důvěrou poslanců.
Letní období se velmi hodí pro tichou stabilizaci státní správy, policie, dalších mocenských orgánů i zpravodajských služeb. Hluční demonstranti z jara (nebylo jich zase až tak moc) se uložili k letnímu spánku. Předem to poctivě ohlásili.
Další, kdo drží slovo, jsou Piráti. V předvolební kampani dali vtipně najevo, že hodlají zavírat. Teď spolu s Babišovým ANO znovu rozjíždějí ve sněmovní vyšetřovací komisi kauzu OKD. Ze 60 procent už je prý hotovo, do podzimních voleb bude všechno pod střechou. Alespoň na někoho je možné se spolehnout.
Revoluční změny si žádají dějinnou kulisu. V normální svobodné společnosti je uvažování o dějinách sledem vleklých a zuřivých sporů. Pochopení dějin a konsenzus ve společnosti mohou vzniknout jedině v nich. Tak byl kdysi Havlíček v konfliktu s planým slovanstvím, Masaryk s falšováním dějin a s českým antisemitismem. Na straně, která se nakonec prosadila, stálo nejprve velmi málo lidí. Naštěstí pro nás velmi statečných.
Dnes je trend opačný. Živé, krvavé dějiny, o něž je třeba se přít, se mění ve zkamenělou šaškárnu. Historie je pojímána jako soustava posvátných pravd a floskulí. Pečují o ni historičtí a novinářští velekněží s politickým krytím. Vyrovnání se s dějinami se děje řadou sakrálních obřadů. Ty nejdřív ovládaly jen období od května do června, ale letošní „osmičkový“ rok znamená velkou extenzi. Nakonec nejspíš vznikne obludný kamenný útvar počínající Slovanskou epopejí a končící mýtem o tom, jak obyčejní lidé zatočili s politiky, co nemakali a kradli. Mocně se angažují babišovská média. To, co vzniká, připomíná aztécké náboženství. Jen na lidské oběti zatím nedošlo.
Teď za pár dní oslavíme kulaté výročí invaze z roku 1968. Z toho, co jsem si přečetl, se chystá muzeální paráda: něco jako Maroldovo panorama bitvy u Lipan, ale tentokrát jako happening.
Výročí je samozřejmě nesmírně aktuální. Jen je třeba vědět v čem: tenkrát jsme čelili s prázdnýma rukama statisícové cizí armádě. Dnes nepřítele zvenčí nepotřebujeme, vyvolali jsme si ho sami jako džina z lahve. A zbytky demokratické veřejnosti a zbývající demokratičtí politici by měli vzdorovat těm, kteří se v letním horku a apatii rozhodli dobrovolně zkamenět.
Problém není zvenčí, problém jsme my sami. Skončí pokus o odpor v následujících dnech, měsících a letech stejně hanebně jako to, co přišlo po srpnovém týdnu odporu v roce 1968? Teď není čas na revoluci. Zvláště ne na lehce operetní revoluci, jako byla ta, v níž poté, co se skoro sám od sebe zhroutil předlistopadový režim, ve světle reflektorů a před televizními kamerami vítězila „pravda a láska nad lží a nenávistí“. Je čas na mnohaletou otravnou a nezajímavou práci. Mám pocit, že se do ní dnes nikomu moc nechce. Je moc horko.
