Nikoho to už nebaví a nikdo už tomu nerozumí. Řeč je o sestavování vlády s důvěrou většiny poslanců. Měl jsem dnes už s dvoudenním odstupem psát o hotovém programovém prohlášení nové vlády a koaliční dohodě, která má upravovat vztah mezi oběma koaličními stranami a současně třetí stranou vzadu, která chce koalici podporovat. Namísto toho definitivní znění obou dokumentů pořád není a jako už několikrát v minulosti byly všechny termíny oddáleny o další týden.
Některé zdánlivé náhody nejsou náhodami. Fakticky totiž nejsme svědky sestavování vlády, ale hry před veřejností o to, kdo získá stigma viníka, který může za to, že většinová vláda nevznikne.
Andrej Babiš chce mít od začátku vládu jedné strany doplněnou o jednoho dva ministry, které mu dodá Hrad. Tomuto aranžmá by vyšla vstříc jak Okamurova SPD, tak Filipova KSČM výměnou za místa ve státní správě a polostátních firmách.
Před měsícem se ostatně Andrej Babiš touto cestou vydal a v rozhovoru pro MF Dnes naznačil, že jde o jedinou šanci na stabilní vládu.
Na širším vedení své strany ale musel čelit nečekané kritice „soft babišovců“ (primátoři Vokřál a Macura, hejtman Vondrák, europoslankyně Charanzová), kteří strhli na svou stranu další politiky.
Tito lidé vždycky chápali ANO jen jako výtah k moci a nechtějí si zkazit pověst tím, že by obhajovali Babiše až do „hrdel a statků“.
Byli před Babišem a chtějí být i po něm. Na rozdíl od „hard babišovců“, jako jsou poslanci Faltýnek, Volný nebo Malá, kteří se svým šéfem stojí a padají.
Hlavním bodem kritiky bylo, že Babiš „nevyčerpal všechny možnosti“ pro dohodu s ČSSD. A poslední čtyři týdny nejsou ničím jiným než snahou předsedy hnutí ANO veřejně ukázat, jak „čerpá všechny možnosti“.
To není sestavování vlády, ale černý Petr. Prohraje ten, komu zůstane v ruce karta viníka pádu jednání.
V této hře stojí proti Babišovi rozhádaná ČSSD, která nepochopila svou historickou úlohu. To, co na veřejnosti demonstrují tu její poslanci, tu senátoři, tu zase členové vedení, je opakováním sebevražedného sporu sobotkovců s haškovci v jiném obsazení. Oficiálně se to maskuje váháním, zda jít do vlády, nebo do opozice.
Jestli má ČSSD v tuto chvíli vzhledem ke svým možnostem nějaké poslání, pak je to zadržovat Babiše, aby nepřeměnil Česko v autoritativní režim. To jde čistě teoreticky z vlády i z opozice.
Nicméně na tvrdou politiku z opozičních lavic jako v letech 1993 až 1996 nemá ČSSD ani silného vůdce, ani dynamický a sourodý poslanecký klub. A na podzim nebude mít ani dostatek senátorů. Takže pak už zbývá vláda a nasazení ministrů ČSSD v první linii pomyslného boje. Je to jako všechno v životě – vyjít to může a nemusí.
Pak je tu ještě třetí možnost. Po týdnech jednání stranické referendum shodí ze stolu dohodu s ANO, čímž ČSSD legitimizuje nástup SPD a komunistů k moci.
Autor je komentátorem týdeníku Reflex
