Sláva. České veřejné finance jsou poprvé od roku 1993 opět v přebytku. Kladné saldo loni činilo 29,3 miliardy korun, tedy 0,6 procenta HDP. Primární rozpočtové saldo, které nezahrnuje úroky z dluhu (dědictví předchozích vlád), dosáhlo 1,6 procenta HDP. Co přispívá k příznivým fiskálním výsledkům? Je tento stav dlouhodobě udržitelný? Měla by vláda dále snižovat dluh v poměru k HDP, nebo raději investovat?
Základním kritériem hodnocení veřejných financí je jejich udržitelnost. Dynamiku dluhu spoluurčují růst ekonomiky, inflace, úrokové sazby a samozřejmě rozpočtová salda. Pokud bychom požadovali, aby se stabilizoval poměr dluhu vůči HDP, stačilo by, aby primární rozpočtové saldo bylo zhruba vyrovnané. Jinými slovy, pokud bude vláda pokračovat se současným primárním přebytkem, bude dluh v relaci k HDP klesat.
Za příznivou fiskální aritmetikou stojí souhra několika faktorů. Zaprvé ekonomika se dostala do lepší kondice. Loni sice kvůli nerovnoměrnému cyklu čerpání evropských fondů růst HDP přechodně zpomalil, dlouhodobé tempo růstu ekonomiky se ale drží na solidní úrovni mezi dvěma a třemi procenty.
Zadruhé úrokové sazby a výnosy státních dluhopisů jsou velmi nízké a snižují náklady na financování dluhu. Implicitní úroková sazba veřejného dluhu loni činila 2,4 procenta, což je nejméně v historii Česka. Za zmínku stojí také rostoucí zdanění. Složená daňová kvóta dosáhla loni 35 procent HDP. Nikdy v novodobé historii České republiky nebyla vyšší.
Krátkodobě se vývoj veřejných financí může opět zhoršit. Přece jen máme před volbami. Nicméně dlouhodobě je fiskální politika nastavena tak, že buď může postupně klesat relativní zadlužení státu, nebo se mohou snížit daně, anebo zvýšit výdaje. Nižší dluh je vždy výhoda, nicméně nyní je dost nízký na to, aby poskytoval komfort nízké rizikové prémie a levného dluhového financování. V získání lepšího ratingu Česku nebrání výše dluhu, ale nízká ekonomická vyspělost. K té se můžeme dostat nižšími daněmi, respektive prorůstovou daňovou reformou, nebo zvýšením užitečných výdajů. Či kombinací obojího.
V případě daní by nejužitečnější bylo zaměřit se na zdanění práce a kapitálu. S růstem mezd dlouhodobě eroduje a bude erodovat konkurenční výhoda levné pracovní síly. Snížení sociálního pojistného nebo daně z příjmu fyzických osob by tento trend alespoň částečně kompenzovalo.
V oblasti zdanění kapitálu konkurence na mezinárodním poli sílí a dříve nebo později o snížení této daně bude muset uvažovat i Česko. Šlo by také o vhodný argument v diskuzi o tom, jak omezit odliv zisků vytvořených v české ekonomice zahraničními firmami mimo české území. V oblasti výdajů lze přemýšlet zejména o investicích do vědy a výzkumu a do dopravní infrastruktury. Každopádně jde o dilema příjemnější než řešit, jak stabilizovat veřejné finance.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Deloitte
