Příprava státního rozpočtu čím dál víc připomíná poker. Jednotlivé rezorty zvyšují sázky a ministerstvo financí dohazuje. Prozatím ministryně přihodila přes 17 miliard. Další „nalezené“ miliardy jistě přijdou s jednáními o růstu platů ve státní správě.
Skryté „rezervy“ v podobě podstřelených odhadů vývoje příjmů už ale vysychají. To je vidět i na srpnovém plnění státního rozpočtu. Letošní schválený deficit 40 miliard korun, který měl leckde zabudované rezervní polštáře, nemusí být nutně překročen. Ale co příští rok a rok po něm? Rozpočet si zvykl na slušný výnos z daní, ten ale může s ekonomickým ochlazením chřadnout. Varováním budiž právě srpnový výsledek hospodaření státu. Minus 15,4 miliardy korun je nejhorší srpnový výsledek od roku 2013, tedy od krize. Zahlazení děr už nepomohou ani záplaty z dob privatizace, které letos rozpočtu vypomohly 18 miliardami. Bez nich by schodek dosahoval 33,9 miliardy korun.
Obhajoba přihazování miliard argumentem, že výbor pro rozpočtové prognózy shledal makroekonomické prognózy ministerstva realistickými, přinejmenším opomíjí ty členy výboru, kteří už poněkolikáté naopak varují před příliš optimistickými předpoklady. Hrdě se k tomu sama hlásím.
Je ale víc věcí, které jsou na rozpočtu špatně. Nejenže nevytváříme rezervy na horší časy a podceňujeme rizika včetně brexitu či obchodních válek, ale nebereme ohledy na dlouhodobé potřeby ekonomiky. Sliby vyšších investic zůstaly prázdné. Podíl investic na celkových vládních výdajích neroste, zatímco investiční „dluh“ naopak ano.
Kdyby vláda udržela podíl investičních výdajů na 21 procentech jako v roce 2001, objem investic by letos dosahoval téměř pěti set miliard namísto necelých tří set naplánovaných na letošní rok. Za 18 let činí celkový investiční dluh státu přes dva biliony korun. Za to by se dokončila nejen dálniční síť, ale rozšířilo by se metro v Praze a postavili bychom vysokorychlostní železniční tratě.
Peníze ale bohužel nejsou ten zásadní problém, kvůli němuž ekonomika v kolonách na rozbouraných dálnicích přichází o několik miliard ročně. Tím je spíše neschopnost realizovat velké infrastrukturní projekty.
Za co tedy utrácí stát nejvíc, když to nejsou investice, ba ani důchody, školství či neziskovky? V mezinárodním srovnání v přepočtu na velikost ekonomiky jsou to takzvané „ekonomické záležitosti“, kam spadají hlavně dotace. V této škatulce skončí ročně až 5,7 procenta českého HDP. V Německu, pro srovnání, tento podíl činí 3,1 procenta.
