Komentář Heleny Horské: Odvrácená strana českých hospodářských rekordů

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: ŠKODA Auto

Ilustrační foto
Ilustrační foto
3
Fotogalerie

Česká republika se může pochlubit nejnižší mírou nezaměstnanosti v Evropské unii. Podle Výběrového šetření pracovních sil Českého statistického úřadu nebylo nikdy v novodobé české historii tak málo lidí bez práce – jen 150 tisíc. Na úřadech práce jsou ale fronty nezaměstnaných o něco delší: necelých 300 tisíc lidí. Přesto tak nízký počet registrovaných měly úřady práce naposledy v roce 1998.

Na jedno volné pracovní místo teď připadají v průměru méně než dva uchazeči. A v superlativech a bezbřehém optimismu bychom mohli ještě všelijak pokračovat. Ale každá mince má dvě strany, a tak i rekordně nízká nezaměstnanost v sobě skrývá některá negativa.

Čísla o počtu volných (tedy neobsazených) pracovních míst zároveň říkají, kolik pracovníků zaměstnavatelům chybí. Podnikatelé si už nějaký čas stěžují, že nemohou přijímat nové zakázky z důvodu nedostatku potřebných lidí. Často už nestíhají plnit ani nasmlouvané zakázky a hromadí se jim nedokončená výroba. Nedostatek zaměstnanců je mezi podnikateli v současnosti druhou nejčastěji zmiňovanou bariérou růstu. Nebýt této překážky, například český vývoz by rostl o jedno až dvě procenta rychleji.

Ekonomika ale přitom, nebo spíše právě proto neroste nijak závratným tempem. V současné čtyřleté konjunktuře činí průměrný růst českého hospodářství něco málo přes tři procenta ročně. Před globální finanční krizí ale naše ekonomika dokázala růst v průměru i o pět a více procent, a český trh práce se přitom zdaleka tolik nepřehříval. Volných pracovních míst bylo méně, zato mzdy i po očištění o inflaci rostly o třetinu rychleji.

Jinými slovy, současná expanze české ekonomiky vyžaduje daleko více pracovních sil, ideálně pak těch levných. Převážná část nabízených volných pracovních míst je určena pro řemeslníky a opraváře, pro obsluhu strojů a zařízení a pro pomocné a nekvalifikované zaměstnance.

Důvodů, proč ekonomika potřebuje ke svému růstu větší počet pracovníků, může být několik. Za zásadní ale považuji dva. Zaprvé – zaměstnanost roste ve službách, a to především v obchodě či dopravě, kde jsou dlouhodobě podprůměrné mzdy. Služby také nejsou tak výkonné a produktivní jako například průmysl, takže zhoršují celkové údaje u růstu produktivity práce v Česku.

Zadruhé – hlad po levné pracovní síle vypovídá leccos také o charakteru české ekonomiky. O její závislosti na (zatím) levné, a přitom kvalitní pracovní síle a o postavení české výroby na zahraničních trzích, kde se velmi těžko prosazuje s jinou nálepkou než „Czech made = levně a kvalitně“.

I malý krok třeba ke značce „Czech made = kvalitně a za dobrou cenu“ by byl pro českou ekonomiku velkým skokem v globálním hodnotovém řetězci. V něm se zatím nacházíme v dolní třetině.

Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank