Komentář Jana Bureše: Daně jsou příliš lákavá hračka

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Profimedia

Ilustrační foto
2
Fotogalerie

Bolavá místa českých daní jsou dlouho dobře známá. Ze zahraničí býváme kritizováni za neférové daňové zvýhodňování živnostníků a za celkově příliš vysoké zdanění práce, tedy úhrn daně z příjmu fyzických osob a povinného zdravotního a sociálního pojištění. Daňová zátěž pracujících je v Česku vyšší než v Polsku, na Slovensku, ale také než v Německu nebo Dánsku. A se stárnutím populace se situace bude pravděpodobně zhoršovat. Proto by samotná snaha vlády snížit zdanění práce dávala smysl. Bohužel naráží na neochotu vytvořit pro takové snížení daní prostor.

Politici si s daňovou zátěží v Česku rádi hrají. Přes velké množství reforem ovšem nedošlo za posledních deset let k větší změně v celkovém daňovém zatížení pracujících. Od roku 2006 podle analýzy Evropské komise kleslo implicitní zdanění příjmů v Česku o necelý jeden procentní bod. Důvod je jednoduchý. Pokud chcete celkovou daňovou zátěž pracovníkům trvale snížit, musíte pro to vytvořit trvalý rozpočtový prostor. Nejde jenom využít přechodně lepších hospodářských časů.

Vláda ovšem po všech dobrých letech také letos počítá s rychlým růstem mandatorních výdajů státu, zejména sociálních transferů, i s růstem jejich podílu na celkových výdajích. Vedle toho rostou platy ve státní správě. Prostor pro trvalé snížení daňové zátěže spíše mizí, než že by se otevíral.

Zjišťuje to i ministryně financí. Ráda by snížila všem pracovníkům daňovou zátěž zrušením superhrubé mzdy a ponecháním 15procentní sazby. Při stávajícím výdajově štědrém hospodaření vlády by ale desítky miliard korun, které by zůstaly v kapsách poplatníků, začaly v rozpočtu velmi brzy chybět. A to i v případě, že by je ministerstvo částečně kompenzovalo buď kontroverzním zvýšením odvodů na zdravotní pojištění, anebo třeba o něco vyšší daňovou sazbou.

Prostor pro nižší zdanění práce by teoreticky bylo možné najít i jinak než ořezáním mandatorních výdajů – zvýšením jiných daní. Nabízí se například u nás relativně nízká daň z nemovitosti putující do obecních rozpočtů a majetkové daně obecně. To je však politicky možná ještě méně populární krok než škrcení mandatorních výdajů. Nikdo o něm v tuto chvíli vážněji neuvažuje.

Co tedy doporučit vládě, když prostor pro nižší zdanění pracovníků jednoduše neexistuje, protože ho nikdo nevytvořil? V takovém případě je snad lepší nechat daňovou hračku na pokoji. Příliš časté změny daní, které ve finále nic zásadního nemění, jenom přidělávají podnikům i lidem práci.

Autor je hlavní ekonom Patria Finance