Komentář Jana Žižky: Dukovany nejsou zlatý důl

Jaderná elektrárna Dukovany

Jaderná elektrárna Dukovany Zdroj: Blesk:Miroslav Homola

Jaderná elektrárna Dukovany
2
Fotogalerie

Winston Churchill vycházel z přesvědčení, že liberální demokracie je nejhorší způsob vlády – i když neexistuje žádný lepší. Pokud se dnes podobným způsobem podíváme na budoucnost energetiky, snadno dojdeme k závěru, že i tady vybíráme ze samých špatných řešení.

Ideální by bylo mít k dispozici takový zdroj energie, který ji vyrábí levně, je snadné ho rychle postavit, neznečišťuje ovzduší, není závislý na výkyvech počasí, neprodukuje nebezpečný odpad a nezpůsobuje žádné korupční skandály. Investoři by se poprali o to, kdo do výstavby takové elektrárny vloží peníze, a nežádali by žádnou podporu od státu. To je pochopitelně utopie.

Výstavba nového jaderného reaktoru v Dukovanech není žádný zlatý důl. Je to velmi rizikový projekt – stejně jako jiné stavby atomových elektráren ve světě. Představy, že ho postaví společnost ČEZ ze svých vlastních zdrojů, už dávno vzaly za své.

Rozhodnutí poskytnout firmě ČEZ na dukovanský projekt bezúročný státní úvěr, a tím snížit náklady celého projektu, působí v tržní ekonomice podezřele. Faktem však je, že silnou roli státu při budování jaderných elektráren už nepovažují za samozřejmou pouze v Pekingu, Soulu nebo v Moskvě, ale také v metropolích západního kapitalismu – v Londýně i ve Washingtonu. V Británii stále silněji zaznívají hlasy, že by se stát měl do staveb reaktorů přímo finančně zapojit. Američané se pravděpodobně blíží rozhodnutí, že začnou více podporovat projekty svých firem v zahraničí, aby dokázali v jaderných technologiích čelit ruské a čínské konkurenci.

Potřeba jaderných reaktorů je přitom v Česku zjevnější než v mnoha jiných zemích. Atom by určitě neměl být jediným energetickým zdrojem, ale bezemisní elektrárny, které nebudou závislé na výkyvech počasí a zajistí základní zatížení přenosové sítě, jsou nutností. Pro Česko neexistuje alternativa ve formě rozsáhlých offshorových větrných parků jako v Německu, Británii nebo v Polsku, ani velkých hydroelektráren jako v Rakousku.

Kromě bezúročného úvěru chce český stát podpořit dukovanský projekt také tím, že bude sám vykupovat elektřinu z nového reaktoru za garantovanou cenu. A ještě před jeho dokončením může za určitých okolností od společnosti ČEZ dokonce celý projekt převzít. Hlavním otazníkem zůstává, zda na toto všechno může kývnout Evropská komise, jejíž povinností je posuzovat veřejnou podporu v členských zemích EU.

V Česku se můžeme dál dohadovat, jestli by stát nemohl „zasáhnout“ nějak jinak. Teoreticky by mohla vzniknout stoprocentně státní společnost, která by dukovanský reaktor stavěla sama. To by ale nemuselo být efektivní. Nebo by vláda mohla slíbit, že případný „doplatek“ společnosti ČEZ – pokud bude cena elektřiny na trhu nižší než ta garantovaná – bude hrazen ze státního rozpočtu a nezatíží účty domácností za elektřinu. To zase vypadá dost netransparentně. Vybíráme zkrátka ze samých špatných řešení. Kritici najdou spoustu nedostatků na každém z nich.

Advokáti nového bloku v Dukovanech by na druhé straně neměli vyvolávat přehnaná očekávání. Cena reaktoru může proti slibovaným 160 miliardám korun výrazně nabobtnat. Elektřina nejspíš levná nebude – ať už se podaří dukovanský projekt dokončit, nebo ne. Hodně prodražit se nám ale může neschopnost politiků najít širší shodu na řešení, které by prosazovaly všechny budoucí vlády bez ohledu na jejich politické zabarvení.

Autor je spolupracovníkem redakce