Unavená spokojenost. Tak by se asi dal obecně charakterizovat výsledek složitého pětidenního jednání evropských lídrů, na kterém se rokovalo o osudu Evropské unie.
Bruselský summit formálně rozhodoval o ekonomické obnově zemí sedmadvacítky, o tom, jak překonat důsledky koronavirové pandemie. Také ale, a možná hlavně, o záchraně politického projektu EU. Jak prohlásila německá kancléřka Angela Merkelová ještě předtím, než se politici sešli k jednání, „politický význam plánu obnovy přesahuje pouhá čísla“. Unie je zachráněna, sedmadvacítka hodlá v těžkých časech držet pohromadě. Nakolik, a především na jak dlouho se postupně ukáže. Dluhem bude spojena desítky let. Společné zadlužení, největší v historii, ovšem může spojenectví časem i rozleptávat.
Evropa sice patří k největším ekonomickým uskupením na světě, ale není to monolit. Rekordně dlouhé jednání to ukázalo v plné nahotě. Momentálně ovšem každý z aktérů může dosažený kompromis ve vlastní zemi vydávat za osobní úspěch. I když se to neobejde bez rizik.
Šetřivým státům – Nizozemsku, Rakousku, Švédsku a Dánsku, ke kterým se přimklo také Finsko, se podařilo změnit poměr rozdělovaných peněz ve prospěch půjček na úkor dotací. Úvěry se mají vyplácet až po splnění určitých podmínek, a tak jejich příjemci, řekněme rovnou jižní státy EU, které měly problémy už před koronavirem, zůstanou pod větší kontrolou Evropské komise. Ta bude dohlížet, aby Španělsko nebo Itálie nastartovaly a uskutečnily požadované reformy, v případě Itálie třeba reformu trhu práce.
Poměr mezi dotacemi a půjčkami se ovšem nezměnil nijak drakonicky. Objem přímých dotací se na summitu nakonec snížil z původně navrhovaných 500 miliard na 390 miliard, na půjčky je připraveno 360 miliard. Obroušen byl i hrot namířený na Východ. Přidělování financí nebude explicitně podmíněno dodržováním zásad právního státu, proti čemuž ostře protestovali Maďaři a Poláci. Původní výslovnou podmínku pro možnost čerpat unijní peníze nahradila formulace o nutnosti „respektovat demokratická pravidla“. Ta tolik nedráždí, v podstatě ale znamená totéž.
Osobní úspěch ohlásil po konci vyjednávání i český premiér. Pravdu má v tom, že se přidělování peněz přestalo vázat na nesmyslné měřítko míry nezaměstnanosti a zadluženosti za posledních pět let. Vcelku se ale dá říct, že se Česko na summitu dostalo do pozice ani ryba, ani rak. Babišem adorovaná visegrádská čtyřka neskýtá pro vyjednávání, jaké se odehrávalo v Bruselu, žádné pevné zázemí. Spíš naopak. Šetřivé země, pro které má premiér, jak řekl, pochopení, zase nemají takové pochopení pro nás. Když pomineme čistě politické důvody, je to i proto, že se Česko nijak rychle nežene do strukturálních změn ekonomiky ani do jiných potřebných sociálních reforem. Doma to premiér schytá. Politická opozice už dává nespokojenost dost hlasitě najevo. Babiš ale české zájmy hájil, ne že ne. S tou vahou, kterou Česká republika má.
Pro ekonomiku je dohoda z Bruselu jednoznačně dobrá zpráva. Česko zůstává čistým příjemcem evropských peněz, a celková pomoc podle ekonomů rozhodně není zanedbatelná. Představuje zhruba jedenáct procent domácího HDP. Pokud jde tedy o politický diskurz, měl by se rychle zaměřit na to, jakými reformami nastartovat ekonomiku tak, aby byla výkonná alespoň dalších, řekněme dvacet let.
