Před dvaceti lety, o víkendu z pátku 16. na pondělí 17. června by se krve nedořezal v tehdejších vládních politicích i některých bankéřích. Po dechu lapali kapitáni českého průmyslu i drobní střadatelé.
Ze seznamu peněžních ústavů zmizela Investiční a Poštovní banka, která úvěry obsluhovala většinu tehdy významných podniků. Mimo jiné například Škodu Plzeň, Chemapol anebo Poldi Kladno. Kumulace nesplácených půjček i pozdější působení japonské společnosti Nomura vedla k neodvratnému konci IPB. Špatné úvěry dosahovaly řádově desítky miliard korun, Nomura netvořila dostatečné rezervy, peníze z ústavu dokonce vyváděla.
Vše dokonal run na banku. Červnové denní výběry hotovosti dosahovaly pěti miliard korun. V pátek do IPB vtrhl v doprovodu Útvaru rychlého nasazení nucený správce, v pondělí bylo definitivně rozhodnuto. Banku za korunu získala ČSOB. Z IPB zbyla prázdná slupka.
Blesková operace vyvolala další šok, a hlavně nekonečnou řadu vleklých soudních sporů. Nomura kvůli uvalení nucené správy a prodeji Česko žalovala a požadovala čtyřicet miliard korun. ČR naopak v arbitráži vedené proti Nomuře žádala 111 miliard jako náhradu škody, kterou Nomura údajně způsobila tím, že se podílela na krachu IPB. Stručně řečeno, soudil se každý s každým, Česko nakonec i s ČSOB.
Vše se snažila objasnit i parlamentní vyšetřovací komise. Závěr byl, že smlouvy o prodeji byly výhodné pro ČSOB na úkor státu. Odpovědnost padla na Pavla Mertlíka, tehdejšího ministra financí v Zemanově kabinetu. ČNB ovšem zprávu komise označila za nevyváženou a ne zcela objektivní. Výsledky šetření prověřovala i policie, v roce 2002 bylo vše uzavřeno konstatováním, že se spáchání trestného činu neprokázalo.
O to, jestli byl tvrdý zásah proti IPB nezbytný, se ekonomové i politici, když přijde na věc, dohadují dodnes. Jedni ho obhajují, pro druhé zůstává „krádeží za bílého dne“. Tehdejší obavy z pouhého krachu IPB a dalšího nicnedělání ale byly oprávněné. Znamenal by absolutní ztrátu důvěry a podniky by nejspíš skutečně přestaly platit svoje závazky. Ekonomika by zažila propad.
Podle objemu vkladů byla IPB druhou největší bankou v Česku, podle objemu úvěrů trojkou. Cena za uchování důvěry ovšem byla vysoká. Stát poskytl ČSOB záruky za veškeré ztráty, které jí z převzetí IPB vzniknou. Konečný účet – škoda 103 miliard až 263 miliard korun. Na IPB padla půlka všech financí, které stát od roku 1993 vydal na záchranu bank.
Ať si ale myslíme o dvacet let starých událostech cokoli, byly začátkem období, kdy se bankovní byznys začal řídit standardy, které platí ve vyspělých zemích.
