Komentář Jany Havligerové: Svět podle Zemana

Miloš Zeman

Miloš Zeman Zdroj: Blesk:Martin Sekanina

Hlavní události oslav sta let republiky jsou minulostí, dozvuky některých z nich jistě budou středem pozornosti ještě nějaký ten pátek. Dobré by bylo, kdyby přitom co nejčastěji padala otázka, k jakému odkazu se vlastně hlásíme. Pomiňme slavnostní projevy nejvyšších ústavních činitelů, slovo demokracie je v nich povinné. Obsah pojmu si už každý vykládá po svém, a tak jsme skokem u praktické politiky.

Tak začněme od vrcholu. Tím bylo udílení státních vyznamenání na Pražském hradě. Šestým rokem hradní oslavu pořádá Miloš Zeman. Ceremoniál se za tu dobu pochopitelně nezměnil, podstatně se ovšem rozšířila soupiska těch, kteří nejsou hodni se ho účastnit. K vybraným rektorům přibyli někteří hejtmané, primátoři a další politici.

Jak se rozrůstají řady kritiků současného prezidenta, utěšeně roste i seznam nehodných jeho přízně. Demokrat Zeman zve pouze ty, kteří s ním souhlasí, sponzorují ho a volí. V následujících letech možná budou pozvaní přicházet na Hrad vybaveni mávátky.

Výběr vyznamenaných už přestává mít smysl příliš rozpitvávat. I když některé vzory, které nynější hlava státu předkládá jako následováníhodné, za zmínku stojí. Řád Za zásluhy v oblasti hospodářské obdržel finančník Pavol Krúpa, centrální bankou označovaný za nedůvěryhodného, leč podporovatel Strany práv občanů, a hlavně bojovník proti miliardáři Zdeňku Bakalovi. Který, jak známo, prezidentovi zvlášť leží v žaludku. Tentýž metál dostal také zbrojař Jaroslav Strnad, který dvěma miliony korun přispěl na Zemanovu poslední volební kampaň.

Za připomínku stojí i nechtěný paradox, který se povedl milovníkovi bonmotů. Nejvyšším stupněm Řádu bílého lva ocenil prezident meziválečného premiéra Antonína Švehlu. Připomněl přitom jeho myšlenku, že „každá diktatura začíná zničením politických stran“. Tak pro změnu připomeňme, že Zeman od svého zvolení prezidentem systematicky ničí jednu z nejstarších tradičních partají, sociální demokracii.

K zamyšlení nad tím, k jakému odkazu se hlásí část politických špiček novodobého státu, by měly vést ale i jiné aktuality současných dní a měsíců. Udělení pamětní medaile „Za vlast a za svobodu“ komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi, neutuchající chuť převážné části poslanců znovu oškubat církve zdaněním finanční náhrady, kterou dostaly za majetek zkonfiskovaný minulým režimem. Nebo soustředěná palba Pražského hradu a některých poslanců na Českou televizi jako předehra ke schvalování výročních zpráv o hospodaření a činnosti této veřejnoprávní instituce ve sněmovně.

Takže znovu. K jakému odkazu ze stoletých dějin republiky se vlastně hlásíme? Poslanci v předvečer velkého výročí jednomyslně schválili, že se hlásí k odkazu 28. října 1918, a stvrdili, že demokratický charakter státu považují za základní pilíř moderní České republiky. Jenže – takové už deklarace bývají, taková řeč jim sluší.