Slavíme sté výročí vzniku novodobé státnosti. Ale kolik let z té stovky opravdu stojí za oslavu? Je to oprávněná otázka. Můžeme-li totiž české země v posledních sto letech jednoduše popsat, pak jako laboratoř politických, ekonomických i společenských experimentů.
Začali jsme na troskách habsburské multinacionální říše. Ta byla učebnicovým příkladem trnitého formování konstituční (skoro)parlamentní a (skoro)demokratické monarchie. Pak ji rozmetala válka. A začíná 20 let budování pluralitní a demokratické první republiky. Parlamentarismus a dělba moci v ní zůstaly v mnoha směrech jen na papíře. Partajní aparát stále více prorůstal do státních institucí. Stát musel čelit vlnám sociálního a později nacionálního radikalismu. Byl zmítán problémy nestabilního mezinárodního ukotvení.
První republiku lze ale vymezit i mnoha pozitivními charakteristikami. Politickou pluralitou či ochranou základních práv pro všechny včetně národnostních a náboženských menšin. Svobodou médií, kypícím spolkovým životem či bezprecedentními ekonomickými svobodami. Férovostí justice, účinnou kontrolou ozbrojené moci či vcelku efektivní byrokracií.
První republika představovala jednu z mála skutečně otevřených společností. Jedním z důkazů byla solidarita s politickými uprchlíky. Exulanti z bolševického SSSR, Židé ze sousedních zemí, protihitlerovsky ladění Němci a mnozí jiní nacházeli v Československu azyl i na sklonku třicátých let. První republika prostě byla slušným státem. Není divu, že miliony lidí včetně mnoha příslušníků národnostních menšin byly připraveny ji s nasazením života bránit.
Po Mnichovu přišla druhá republika, která za pár měsíců stihla účinně demontovat mnohá pozitiva předešlé éry. A pak už bylo vlastně jen hůř. Okupace a nacistický teroristický režim s rasovými experimenty. Krátké třetirepublikové intermezzo, hybridní režim, který se slovně hlásil k první republice, ale již plně směřoval k „lidové demokracii“, pravému opaku demokracie prvorepublikové. A pak únor 1948 a 40 let třídní diktatury, která sociálně inženýrskými experimenty zdevastovala ekonomiku, politiku i společnost.
Vývoj polistopadových let v mnohém navazuje na první republiku. Řada našich problémů je jen variací trablů prvorepublikových. Máme ale přinejmenším tři dobré předpoklady uspět. Stoletá zkušenost nás snad poučila, že experimentů bylo dost. Jsme zahraničněpoliticky ukotvení, což platí i při turbulencích v evropské politice i transatlantických vztazích. Také ve vnitřní politice máme něco navíc – jasnou a státotvornou opozici, která vyhlíží mnohem více jako politická alternativa, než tomu bylo za první republiky.
Chraňme si svobodu a liberální demokracii. Pěstujme si opozici, rozvíjejme své ukotvení na Západě. Braňme a rozmnožujme prvky slušného státu. Tak aby nám, kdyby zase jednou došlo na lámání chleba, znovu stálo za to nasadit pro něj krk.
Autor je politolog, působí na vysoké škole CEVRO Institut
