Meziroční snížení zisku společnosti ČEZ je nepříjemnou zprávou pro jednu specifickou skupinu – pro její akcionáře. Držitelem největšího balíku akcií je ovšem stát, pro nějž by zájem občanů, kteří akcie firmy většinou nevlastní, měl mít větší hodnotu než výše dividendy vyplácené ČEZ. Veřejné zájmy, jako jsou čistý vzduch a čistá energie, ochrana klimatu, energetická bezpečnost, moderní energetika s malými, obnovitelnými a decentrálními zdroji, jsou důležitější než zisk nejmocnější české firmy. Stát jako většinový vlastník ČEZ je však neobhajuje a neprosazuje.
Odhlédněme nyní od skutečnosti, že na výši zisku ČEZ se výrazně podepisují strategické nákupy a prodeje. Řada faktorů, které působí ve prospěch zisku ČEZ, nemůže být lidmi vnímána pozitivně. V první řadě ČEZ jako výrobce a prodejce elektřiny profituje z aktuálního zvýšení velkoobchodní ceny, které se ovšem promítá do vyšších účtů za elektřinu.
Podobných rozporů je dlouhá řada. ČEZ profituje z emisních povolenek přidělených zdarma, které by mu stát dávat neměl. Mohl by je prodat v aukcích, z jejichž výnosů jsou podporovány projekty zateplování domů, tedy občané. ČEZ jako vlastník Severočeských dolů prodává se ziskem i tříděné uhlí pro vytápění, jehož pálení zamořuje vzduch v českých obcích a poškozuje zdraví obyvatel.
Přes uhlí se dostáváme k nejhlubší propasti mezi zájmem občanů a úsilím ČEZ o co nejlepší obchodní výsledky – k problematice starých uhelných elektráren. Zastaralé elektrárenské bloky v Počeradech, Mělníku nebo Dětmarovicích nesplňují aktuálně dosažitelné emisní limity ochrany zdraví. Jejich výroba by vzhledem ke stále vysokému vývozu elektřiny českým spotřebitelům nechyběla. ČEZ je ovšem dále provozuje, protože se vyrobená elektřina dá prodat a z pohledu ekonomických výsledků jde o výhodný obchod. Znečištěné ovzduší a jeho dopady na zdraví obyvatel a životní prostředí se v účetní bilanci akciové společnosti neobjeví.
Přitom externí náklady, které spalování uhlí v českých elektrárnách působí, spočetli ekonomové z Univerzity Karlovy na 51 miliard korun ročně, tedy hodnotu dalece převyšující zisk ČEZ nebo daně a poplatky odváděné soukromými elektrárenskými společnostmi.
Podobným příkladem je loňská debata o tom, zda ČEZ má, či nemá prodat elektrárnu Počerady konkurenční společnosti majitele dolů Pavla Tykače. Správné rozhodnutí elektrárnu neprodávat bylo nakonec motivováno spíše záměrem ji nadále provozovat. Ani zástupci státu v dozorčí radě nezastávali stanovisko „neprodávat a odstavit“, protože bylo z pohledu ekonomických výsledků ČEZ nevýhodné.
Potřebu zohlednit oficiální strategické dokumenty, jako je Státní energetická koncepce České republiky, Politika ochrany klimatu v Česku nebo plnění mezinárodních závazků typu Pařížské dohody nechali reprezentanti státu stranou. A to přesto, že by odstavení Počerad nechránilo „jen“ zdraví lidí či v širším smyslu energetickou bezpečnost, ale také ekonomické zájmy tepláren – a hlavně milionů domácností na ně připojených. Plýtvání uhlím ve zbytečné a navíc nízkoúčinné výrobě elektřiny teplárny do budoucna silně ohrožuje.
Hospodaření ČEZ musí dávat smysl, což je i důvod proti stavbě nových jaderných bloků. Jako občané bychom ale od většinově státní firmy měli chtít daleko víc. V pololetní zprávě ČEZ můžeme v tomto směru najít jednu povzbudivou zprávu. Divizi ČEZ ESCO, která poskytuje energetické služby, jako je optimalizace spotřeby v objektech zákazníků, se daří zvyšovat tržby. ČEZ tedy dovede podnikat v daleko perspektivnějším odvětví, než je výroba a prodej špinavé uhelné elektřiny. To je pozitivní informace. Alespoň v tomto případě se veřejný zájem, zájem firmy i zájem zákazníků potkávají.
Autor je energetický expert Hnutí Duha
