Vyhoštění tří Rusů, ať už jim budeme říkat diplomaté, pracovníci ambasády nebo jako Andrej Babiš „nedeklarovaní zpravodajci“, je vysoká zahraničněpolitická hra, do jejíchž útrob není příliš dobře vidět. Jako solidární gesto vůči Britům jako důležitým partnerům i spojencům v NATO a zatím pořád i v EU je to jistě sympatické.
Současně má celá kauza pozoruhodný přesah do přehlednějších vod domácí politiky. Pro Andreje Babiše je to taková rozcvička, na níž může hezky a v praxi pozorovat, jak to bude vypadat, pokud se mu podaří dotáhnout do konce projekt menšinové koaliční vlády s ČSSD a podporou komunistů. V zahraniční politice to bude kulhat.
A nutno dodat, že tato varianta dalšího vývoje vládnutí v Česku vypadá v této chvíli zase o něco pravděpodobněji. Zcela otevřený odpůrce koaliční spolupráce ČSSD a ANO Bohuslav Sobotka opouští sněmovnu a komunisté přišli s prohlášením, že chtějí s Babišem dojednat přímou podporu vlády, nikoli jen odchod ze sálu při hlasování o důvěře. Za takových okolností by sněmovní matematika umožňovala dokonce i drobnou rebelii několika (nanejvýš sedmi) poslanců, aniž by byla důvěra vládě ohrožena. A proto by se měl premiér v demisi Babiš dobře dívat, co jej čeká. Stručně řečeno čeká jej ovoce jeho vlastní strategie, podle níž je hnutí ANO „pro všechny“.
Obšírněji řečeno – v politice se prostě nejde dohodnout se všemi na všem. Vyhoštění ruských diplomatů dostává Babiše do zajímavé situace. Na jedné straně sklízí chválu od evropských partnerů, ale i od politických odpůrců. Na straně druhé se tímtéž rozhodnutím vzdaluje svému klíčovému spojenci na Pražském hradě. Miloš Zeman už si pozval na kobereček šéfa BIS, ministryni obrany i ministra zahraničí.
Současně Babiš jedná o vládní spolupráci se socialisty a komunisty. Komunisté jsou vyhoštěním Rusů rozhořčeni. Jejich místopředseda Skála označil rozhodnutí za „překvápko“ a prohlásil, že kdyby takových bylo víc, tolerance Babišovy vlády by byla „riskantním podnikem“. Bylo by prý dobré toleranci smluvně ukotvit a říci si předem a jasně, „co ano a co ne“. ČSSD naproti tomu vedle dalších věcí požaduje, aby se vláda, pokud vznikne, jasně a pevně přihlásila k prozápadní orientaci a ke členství v EU a NATO.
V Andreji Babišovi zase jednou zvítězila touha být vnímán jako evropský státník, s nímž se na důležitých jednáních nadnárodních struktur mluví. K tomu vede dlouhá a pro Babiše možná neschůdná cesta. Ale přinejmenším je hezky vidět, že držet se „politiky všech azimutů“ může znamenat motat se bezcílně v kruhu protichůdných zájmů. Stálo by za úvahu, zda neskoncovat s antipolitikou „pro všechny“, některý z azimutů si nevybrat a v jeho směru se ve vysoké politické funkci nepustit do politiky.
A kdyby si Babiš náhodou nemohl vybrat, tak ten azimut, který zvolil v posledních dnech v přístupu k Rusku – v ukázkové koordinaci s evropskými partnery – není vůbec špatný.
