Komentář Martina Čabana: Debata, která nebyla

Hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše (26.6. 2019)

Hlasování o nedůvěře vládě Andreje Babiše (26.6. 2019) Zdroj: ČTK

Existenci vlády už od včerejška bezprostředně ohrožují jiné věci než hlasování o nedůvěře, které kabinet po sněmovním maratonu ustál. Přesto stojí za to se k 17hodinovému ději ještě vrátit. Velmi názorně totiž ukázal na problém, který česká politika má a který by se asi dal nejlépe vyjádřit pojmem mimoběžnost.

Je v zásadě chvályhodné, že představitelé vlády tentokrát jednání poslanců neignorovali, ale dostali naopak za úkol na mimořádné schůzi sněmovny jeden po druhém vystoupit a pochlubit se svými úspěchy. Jenže výsledný efekt byl spíše smutný.

Ministři během svého defilé prezentovali dílčí politické kroky, tu kus postavené silnice, onde pochvalu za podobu digitální daně, jindy zase údajné navýšení investic nebo zvýšení penzí. A představitelé opozice hovořili o politických principech, podle nichž nemá v čele vlády stát trestně stíhaná osoba v těžkém střetu zájmů. A apelovali na svědomí juniorního koaličního partnera, který porušování těchto principů svou účastí v kabinetu kryje. Tak jako existují situace, kdy střídavě hovoří dva lidé, a přesto nejde o dialog, tak může na sněmovní půdě zaznít několik desítek projevů, aniž by se odehrála parlamentní debata. Chvíle, kdy na sebe obě strany skutečně reagovaly, byly velmi vzácné.

Pozice stran podporujících vládu je momentálně taková, že problémy premiéra jsou v zásadě dílčí a diskutabilní, zatímco přínos působení vlády pro republiku je neoddiskutovatelný. Opozice tvrdí, že je neoddiskutovatelně špatné, aby trestně stíhaný miliardář ve střetu zájmů řídil zemi, a to dokonce i v případě, kdy by ji řídil jakž takž dobře, což je diskutabilní.

Šance, že by se takto nastavená debata nějak zásadně posunula, je poměrně malá. Přinejmenším do doby, než větší ekonomické zakolísání odhalí fakt, že vláda se ve skutečnosti veze na vlně ekonomické konjunktury, aniž by dokázala myslet na horší časy. Veze se ovšem tak šikovně, že velkou část voličů dokáže přinejmenším hnutí ANO přesvědčit o vlastní schopnosti vést zemi. Takže zatímco sněmovna bouří, trendy voličské podpory žádné dramatické pohyby nevykazují.

Spirála dlouhodobé neudržitelnosti veřejných financí, na niž Česko léta upozorňují všechny možné instituce domácí i přespolní, se přitom dál pomalu, ale jistě otáčí, reformy jsou v nedohlednu, a dokonce ani opozice se netváří, že by se do nich v případě převzetí moci nějak zvlášť hrnula. Příznačné je, že jedinou stranou, která má dnes oficiální stínové ministry, tradiční a osvědčený nástroj opoziční programové práce, jsou „koaliční“ komunisté.