Komentář Martina Čabana: Konec hry na rozpočtovou odpovědnost?

Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš

Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš Zdroj: CTK

Zleva ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, ministr financí Andrej Babiš a premiér Bohuslav Sobotka na schůzi Poslanecké sněmovny
Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš, Pavel Bělobrádek
3
Fotogalerie

Když koalice protlačila sněmovnou zákon o rozpočtové odpovědnosti, snažila se z toho dělat velkou slávu. Ejhle, byli jsme poslední zemí EU, která neměla žádnou zákonnou podobu dluhové brzdy, a už nejsme! Pravicové vlády se rozpočtovou odpovědností oháněly, ale zákon jsme schválili my!

 Už letos v lednu, když sněmovna přehlasovala Senát, který navrhoval celý zákon hodit pod stůl, bylo ovšem patrné, že to zase až tak veliká sláva nebude. A ještě jasnější je to teď, kdy se 60 senátorů rozhodlo podat proti zákonu ústavní stížnost. Zatímco sněmovna se při hlasování držela stranického klíče, v Senátu to bylo jinak.

V horní komoře parlamentu sedí mnoho starostů a komunálních politiků, kteří si celkem správně všimli, že zákon vymáhá rozpočtovou odpovědnost velmi odlišně od státu a od samospráv.

Státu při překročení určité hranice zadlužení (55 procent HDP) jen vágně nařizuje předložit střednědobý výhled rozpočtu, který „vede k dlouhodobě udržitelnému stavu veřejných financí“. Zato obce, pokud se zadluží nad určenou výši, mají zákonem stanovenou povinnost ihned začít snižovat dluh, jinak jim stát zadrží část peněz z daní a použije je na splácení jejich dluhu. Senátoři, kteří podepsali stížnost, jsou přesvědčeni, že takový přístup je diskriminační, a nelze se jim příliš divit.

Jako ještě bytelnější se jeví argument, že stát zasahuje do práva obcí na samosprávu a hospodaření dle vlastního rozpočtu, jak jej zaručuje ústava v článku 101. Právě tady je hlavní bolest celé hry na rozpočtovou odpovědnost.

A nutno dodat, že na tuto bolest mnozí upozorňovali od první chvíle, kdy zákon spatřil světlo světa.

Dění na sjezdu ČSSD sledujte v online přenosu:

Obcím samozřejmě lze sáhnout do jejich ústavního práva na samosprávu a hospodaření, ale jedině ústavním zákonem. Nebyl to hlavní argument pro to, aby byla dluhová brzda zakotvena do ústavy, ale pokud ústavní soudci stížnost senátorů vyslyší, může se ukázat jako rozhodující.

Tím hlavním a dodnes platným je to, že prostý zákon lze změnit či zrušit velmi snadno, takže racionalita hospodaření státu bude úplně stejně jako před zákonem záviset jen a pouze na libovůli právě vládnoucí koalice.

Třípětinová většina zákonodárců, potřebná ke změnám nebo zrušení ústavního zákona, je úplně jiné kafe. Pravicové vlády, jak správně upozorňoval premiér Sobotka, nedokázaly tak širokou shodu mezi politiky najít, a proto přes všechny řeči nezvládly dluhovou brzdu do ústavy vetknout. Úplně stejně ale selhal Sobotka.

Ani on nedokázal opoziční strany přesvědčit, aby podpořily jeho verzi ústavní brzdy. Jen na rozdíl od pravicových předchůdců nepovažoval gesto schválení běžného zá- kona za zbytečné. Teď reálně hrozí, že i z tohoto běžného zákona udělají ústavní soudci žalostné torzo, které příští vláda bez výčitek pohřbí. A zase budeme poslední zemí EU bez dluhové brzdy a zase začne celá debata o rozpočtové odpovědnosti pěkně od nuly.