Seznam čerstvých nositelů státních vyznamenání si v ničem nezadá s tím předloňským či loňským. Opět se jedná o velmi pestrou směsici osobností. O některých z nich není vzhledem ke smyslu vyznamenání třeba pochybovat ani na okamžik.
Do této kategorie si troufáme řadit i Řád bílého lva pro Václava Klause, jakkoli metál na jeho hrudi pochopitelně vyvolá debaty. Klausův politický přínos k transformaci Československa a následně Česka v otevřenou ekonomiku západního střihu usazenou v evropských i transatlantických strukturách prostě nelze popřít. Jakkoli v posledních několika letech dělá exprezident mnohé pro to, aby tento svůj odkaz zcela zhuntoval – nebo rovnou popřel.
I o jiných jménech se bude živě diskutovat. Miloš Zeman ani letos neopomněl ocenit české podnikatele. To je mimochodem věc, kterou jeho předchůdce Klaus moc nedělal. Medaile Za zásluhy pro majitele Linetu Zbyňka Frolíka v roce 2011 byla v Klausově éře spíše výjimkou. Zeman nikdy nezapomene alespoň dva tři české kapitalisty mezi vyznamenané zařadit. V principu je to jen dobře. Český kapitál je po třiceti letech od sametu pořád mladý, ale přinejmenším jeho část už je snad zralá na to, aby byla poměřována hledisky souvisejícími se státem a státností. Problém představuje spíše způsob, jímž hlava státu toto poměřování provádí.
Nedá se přehlédnout, že významným kritériem při Zemanově hodnocení podnikatelů je jejich účast na podnikatelských misích do východních despocií. Nebo sponzoring prezidentových kampaní či spřízněné Strany práv občanů, na niž je navázaná část Zemanova okolí. Stejně tak mohou oprávněné morální rozhořčení vyvolá vat vazby vyznamenaných na komunistický režim či StB. To je letos případ advokáta a mecenáše Pavla Smutného nebo zkušeného bankovního manažera a šéfa sdružení Czech Top 100 Jana Struže. V minulých letech vyvolalo debaty na podobné téma třeba ocenění šéfa liberecké Preciosy Ludvíka Karla.
Že jsou Zemanova morální měřítka v tomto směru poněkud rozvolněná, není po těch letech na Hradě žádné velké překvapení. Víme to stejně dobře jako to, že jeho ochota plnit roli společenského svorníku a vztáhnout vstřícnou ruku k vlastním oponentům je velmi blízká nule. Zemanův nástupce, o jehož hledání se i kvůli slovům samotné hlavy státu začíná v předstihu hovořit, bude mít v těchto oblastech co napravovat, bude-li chtít. Sama myšlenka vyznamenávání podnikatelů by ale zapadnout neměla a může se stát třeba nenápadným, ale zajímavým kouskem dědictví Zemanovy prezidentské éry.
