Realisté jsou stranou často vysmívanou kvůli špatně skrývanému školometství jejich „mentora“ Petra Robejška, kvůli kvalitám jejich propagačních videí, kvůli výsledkům v průzkumech. Přesto existují důvody, proč brát tuhle novou stranu vážně. Formální i obsahové.
Z formálního hlediska je program Realistů pozoruhodný – výjimečně pečlivě strukturovaný, stručně napsaný. V každé z jedenácti kapitol jsou pouhé tři programové body, často dost konkrétní, a množství slovního balastu je znatelně nižší než v jiných politických programových dokumentech. Obalu tohoto politického zboží fakticky nejde nic vytknout.
Pozornost si zaslouží i obsah. Realisté bývají označováni za stranu, která se chce svézt na vlně národoveckého populismu. Což je zřetelné z mediálních vystoupení, v nichž si Robejšek pohrává s paušalizujícími výroky o islámu, ale v samotném programu je tento étos potlačen.
Fascinace davem, zbraněmi a povinným vojenským výcvikem (který by současně opravňoval absolventa k držení zbraně) je patrná. Ale o řízených invazích, hordách uprchlíků a dalších pitomostech typických pro vystupování méně sofistikovaných populistů se tu nedočtete.
V kapitole Národní zájem se píše o ukotvení národního principu do ústavy a o explicitním nadřazení ústavy mezinárodním smlouvám. V kapitole Bezpečnost je jeden z bodů věnován „naprostému odmítnutí nelegální migrace“. Vše je ale kulantně zabaleno do potřeby zvyšovat obranyschopnost Česka a reagovat na zhoršenou bezpečnostní situaci v Evropě.
Je jisté, že Realisté by na vlnu strachu naskočili rádi. Jejich bezpečnostní expert (a šéf Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu) Jiří Hynek během programové konference prohlásil, že „politici musejí občanům vysvětlit, že jsme ve válce“. Realisté nejsou přímo krajně pravicovou stranou, ale krajně pravicovým voličem jistě nepohrdnou. I když buďme fér – to už dnes málokdo.
Hlavní problém Realistů ale spočívá v tom, čemu sami říkají nová metodika vládnutí. Stačí pohled na ně samotné. Místo aby proběhl tradiční ustavující sjezd s volbou vedení a schválením stanov, postavila si strana na tři roky do vedení uzavřený nevolený „sbor zakladatelů“ – pak se uvidí.
V rozhovoru pro Reflex Robejšek řekl, že „masové shromáždění“ není tím, co by umožňovalo seriózní vznik strany. Pomiňme, jak se takové tvrzení má k jeho deklarovanému obdivu k neomylnosti většiny. Jde o to, že tradiční demokratická „metoda“ založení strany je Robejškovi málo efektivní, pročež má potřebu přijít s novou, efektivnější. Jak daleko bude mít ke stejnému přístupu, až mu přijde málo efektivní parlamentní rozhodování nebo dělba moci?
Riziko spojené s Realisty se neukrývá v jejich programu. Spočívá v tom, že na rozdíl od okamurovců či velebovců nabízejí podobnou myšlenkovou podstatu a podobné pohrdání současným demokratickým systémem v mnohem chytřejším, sofistikovanějším a profesionálnějším balení.
