Komentář Martina Čabana: Technologie moci a jeden omyl

Bohuslav Sobotka

Bohuslav Sobotka Zdroj: čtk

Bohuslav Sobotka
Bohuslav Sobotka
Lotyšský premiér Máris Kučinskis a jeho český protějšek Bohuslav Sobotka v Rize
Premiér Bohuslav Sobotka předává medaili Karla Kramáře Jiřímu Bradymu
Premiér Bohuslav Sobotka předává medaili Karla Kramáře Jiřímu Bradymu
26
Fotogalerie

Politika premiéra Sobotky v poslední době působila zmateně. S každým dalším dnem ale začíná být jasnější, kam šéf ČSSD míří. Když Sobotka bezprostředně po prohraných krajských volbách mluvil o potřebě oslovovat mladé městské liberály ve stylu Pirátů či zelených, byl to omyl.

Příliš rychlá reakce na příliš zdrcující volební výsledek. Možná by si šéf ČSSD dnes raději nafackoval, protože to prohlášení vyvolalo v intelektuálních bublinách na sociálních sítích mohutná očekávání. Ale byl to skutečně omyl. Ani jedním úkonem, který Sobotka od voleb udělal, se městským liberálům nepřiblížil, ba ani se nezdá, že by chtěl. Naopak od nich stranu vzdaluje.

Odvolání Jiřího Dienstbiera z funkce ministra pro lidská práva bylo dalším pohybem v tomto směru. Včera v televizní debatě zazněla ze Sobotkových úst nesmělá, leč zřetelná podpora Miloše Zemana v případě, že by se ve druhém kole prezidentské volby utkal s Michalem Horáčkem. To bude vnímáno jako další rána do týchž řad. Sobotka chce ve sněmovních volbách být alespoň důstojným soupeřem Andreji Babišovi.

A rozhodl se to udělat nikoli tím, že bude hledat podporu mezi městskými vzdělanými vrstvami, ale tím, že Babišovi vyrve levicové voliče, které Babiš dokázal sesbírat v krajském hlasování, a přitáhne je zpátky k ČSSD. Na to potřebuje kromě normalizace vztahů s Hradem ještě dvě věci – alespoň jakýs takýs klid ve straně a jednoznačné zaměření politiky doleva ve zcela staromódním smyslu slova.

Vládní obměna byla útokem na oba cíle. O zmírňování vnitřního pnutí volbou odvolaných i nových ministrů už bylo napsáno leccos. Ani ten vnější rozměr ale není bez zajímavosti. Jiří Dienstbier byl kvůli svému osudu po pražských volbách i některým postojům pro městské voliče zajímavou symbolickou postavou, ale pro většinu voličů ČSSD, která nežije v Praze, byl figurou nesrozumitelnou, až iritující.

Jeho odchod socialisty o mnoho voličů nepřipraví. Naopak setrvání ministryně práce Marksové, jinak Dienstbierovy ideové i politické souputnice, ukazuje, že Sobotka si uvědomuje klíčovou roli její politiky vůči těm voličům, kteří jsou klienty státu – od důchodců přes adresáty sociálních dávek po státní zaměstnance.

Ti jsou, na rozdíl od městských liberálů, v elektorátu ČSSD zcela klíčoví. Ze Sobotkovy strany jde o dost odvážný gambit, protože výběrem mužů „na odstřel“ současně nahrál Babišovi, který by je sám nevybral lépe.

Ani zdaleka to celé nemusí vyjít. Ale slova o zmatenosti na místě nejsou. To, co nyní Sobotka předvádí, je ukázková, chladná, až cynická technologie moci s horizontem u sněmovních voleb. Nekouká se na to hezky a rozhořčení je pochopitelné.

Ale je to realističtější přístup než snaha o nějaké výrazné „rozkročení“ strany od středu vlevo. To se za rok prostě nedá udělat. Ani tu obdivovanou britskou New Left nepostavili za den. Nemluvě o tom, co z ní zbylo.