Stát příští rok přispěje českému zdravotnictví o 3,5 miliardy korun více než letos a stejný nárůst, pokud bude spolupracovat sněmovna, by se měl konat i v roce 2019 a také 2020. Ve volebním roce nechce být nikdo za škarohlída, který nepřeje nemocničním lékařům platy a pacientům péči.
Pro zajištění těchto a souvisejících výdobytků zná vláda Bohuslava Sobotky už celé tři roky jen jediný recept – peníze, lopaty peněz, hory peněz. Takže včerejší rozhodnutí vlády o dalším a ještě dalším navýšení plateb za státní pojištěnce není zvlášť překvapivé. Ale zdravotnictví nemůže jenom slavit. Čím více peněz se do systému sype ze státního rozpočtu, tím více vyniká podivná podstata jeho financování.
Stát platí zdravotní pojištění za celých šedesát procent všech občanů a jeho platby činí zhruba čtvrtinu všech příjmů veřejného zdravotního pojištění. Vzhledem k minimální pacientské spoluúčasti, která se v Česku pohybuje kolem 15 procent a patří k nejnižším v OECD, je český systém extrémně citlivý na výkyvy ekonomického cyklu. Dokud se ekonomice daří, je hej, ale jakmile hospodářství přibrzdí, prudce klesá výběr pojistného a vzniklou díru nemůže zaplnit nic jiného než další tlak na výdaje z eráru.
S tímto strukturálním problémem Sobotkova vláda stejně jako všechny její předchůdkyně neudělala nic. K pochybné cti jí slouží, že se to ani nesnažila slibovat, natož předstírat. To ale nic nemění na tom, že systém financování zdravotnictví je nemocný a potřebuje reformu.
Dalším důkazem je debata, která se rozjela kolem vyjmutí nemocnic z působnosti zákona o registru smluv. Právě o něm a dalších výjimkách by zítra měli jednat poslanci. Registr smluv mimo jiné vrhl světlo na zajímavou praktiku, kterou si při svém financování vypomáhají nemocnice. Pro příklad – nakoupí tisíc balení léků po stokoruně, zdravotní pojišťovně vyúčtují stotisícový náklad, a jakmile dostanou peníze, požádají zpětně dodavatele léku o množstevní slevu. Pokud by činila třicet procent, dostane nemocnice od dodavatele třicet tisíc, s nimiž může naložit dle uvážení.
O tomto systému, který by v jiném prostředí šlo celkem bez uzardění považovat za pojistný podvod, vědí celá léta všichni včetně pojišťoven. Kde není žalobce, není soudce, ale registr smluv učinil tuto pochybnou praxi příliš viditelnou. Jakmile se v minulosti objevily snahy tyto finty omezit, nemocnice reagovaly zoufalými prohlášeními, že zrušení zpětných slev by je finančně zhuntovalo. Ono je totiž skutečně celkem pravděpodobné, že ředitelé nemocnic si ty peníze nestrkají do kapes, ale financují z nich jiné, nerentabilní provozy.
Zásadní otázkou ovšem není, zda si systém, který se tváří jako klientský, ale přitom je státní, a v němž se nemocnice musejí držet nad vodou šizením pojišťoven, zaslouží změnu. Hlavní otázkou je, zda se s plánem takové změny dají vyhrát volby. A na tu si málokdo troufá hledat odpověď.
