Komentář Martina Lobotky: Hádka o klavír na Titaniku

Zdroj: Reuters

Chaos jménem brexit pokračuje a každým dnem krásně ukazuje, jakou cestou se v otázkách mezinárodněprávních nikdy nevydávat: cestou binárního referenda.

Ano, premiérka Mayová po více než dvou letech vyjednávání přinesla domů skoro šestisetstránkovou dohodu o odchodu z EU. Její podpora mezi poslanci Dolní sněmovny je však bídná. Není to přitom kvůli očekávatelnému odporu opozice. Z její vlastní strany chtějí hlasovat pro přinejlepším tak dvě třetiny poslanců. Více než stovka nespokojených konzervativců se dokonce minulý týden neúspěšně pokusila Mayovou odvolat. Protože nic přece není důležitější než se na potápějícím se Titaniku dohadovat, kdo bude hrát na housle a kdo na klavír.

O mrtvě narozené brexitové dohodě by se mělo hlasovat v polovině ledna. To vypadá, že Mayová hraje se svou vlastní zemí cynickou hru o záchranu svého odkazu. Čím později se bude hlasovat, tím jasnější bude, že alternativou je pouze živelný brexit. To má zřejmě donutit ty, kteří si tvrdý brexit nepřejí, hlasovat pro dohodu jako pro menší zlo.

Část parlamentu, která se primárně nezabývá organizováním vnitrostranického puče, přemýšlí, co dál. Nápadů je dost. Jediné, co na nich je rozumné, je to, že už pracují alespoň zčásti s realitou.

Doby, kdy konzervativci unisono věřili, že mohou evropský koláč mít i sníst, jsou minulostí. I když ne úplně. Možnost brexitu nazývanou Norsko+ (členství v EFTA a přechodná celní unie), kterou prosazuje malá část konzervativců i labouristů, sice Norsko odmítlo, ale to této skupině nevadí. Podobně se s realitou nepotkává ani vedení labouristů, které tvrdí, že jediné, co je potřeba, jsou nové volby. Po nich prý nová vláda, ovšemže labouristická, kvadraturu kruhu vyřeší. Asi pomocí černé magie přinutí EU, která nechce o otevření dohody ani slyšet, k otevření dohody.

Ale jinak se dopřává trocha sluchu i realitě. Mluví se o druhém referendu, o řízení odchodu (britská vláda vyčlenila další dvě miliardy liber na přípravu na chaotický odchod) nebo o možnosti, že Británie stáhne oznámení o úmyslu opustit unii.

Polarizace společnosti přitom dál roste. Skutečné problémy, které vedly k brexitu jako výkřiku skupin opomenutých ekonomickým růstem, zůstávají nedotčeny: nerovnost, rozštěpení země, jak jej pojmenoval novinář David Goodhart, na „anywheres“ (obyvatele „kdekoli“) a „somewheres“ (obyvatele „někde“).

A tak jediné, co se po referendu podařilo vyřešit, je imigrace. Tedy ta z EU. Od referenda v roce 2016 poklesl čistý příliv populace z EU do Británie na nejnižší hodnotu od léta 2012. Migrace ze zemí mimo EU však naopak vzrostla, a to na nejvyšší úroveň za 14 let. Protože migrace ze zemí mimo EU (kterou Británie vždy plně kontrolovala) byla nejméně posledních deset let vyšší než migrace z EU, je otázkou, jak brexit v boji proti démonu zvanému imigrace pomůže.

Autor je hlavním ekonomem společnosti Conseq